Období Dušiček nám předkádá téma, které je v mnoha směrech náročné. Smrt. Jak ji představit dětem?
Ačkoli si na mentální úrovni každý uvědomujeme, že naše těla jsou smrtelná a život začíná i končí, v pocitové rovině tento fakt tak snadno přijmout neumíme. Smrt, podobně jako stáří jsme vytěsnili na samý okraj naší pozornosti. V mnoha případech i za její okraj. Je to však právě smrt, která nás může o životě naučit nejvíc. Jak o smrti mluvit s dětmi?
Smrt v moderní době
Moderní doba s sebou přinesla řadu skvělých vylepšení, usnadnění a možností. Díky inovativním technologiím, rozvoji zejména technické části medicíny a celkovému blahobytu máme možnost dožít se vyššího věku, a pokud se alespoň trochu snažíme, pak i v poměrně dobré kondici. A zde je kámen úrazu. Získali jsme dojem, že na nás nic nemůže. Smrt se v současné době stává něčím nehodícím se, tabuizovaným. Proto je možná takovým šokem, když se s ní setkáme nebo si její blízkost prostřednictvím nemoci (sebe či někoho blízkého) uvědomíme. Nikdo nezpochybňuje, že smrt je emočně velmi zátěžovou záležitostí. Strach nebo její přehlížení nás však před ní neochrání. Ani naše děti. Naopak kvalitu života výrazně sníží. Nám i našemu okolí.
Co je to smrt, maminko?
Dítě v určitém životním stádiu na smrt narazí. Dokonce je tímto tématem fascinováno. Má otázky, na které nemá odpověď ani zkušený ezoterik, natož standardní věda. A jak máme nalézt odpověď my? Nehledejte, buďte autentičtí, mluvte pravdu, jak to vnímáte vy. Zkuste na otázky odpovídat popravdě, nezlehčujte otázky. I nevím je odpověď. Nejméně vhodnou variantou je mávnutí rukou a snaha téma (opakovaně) odehnat se slovy, že „o tom se teď bavit nebudeme.“ Dítě pak může získat dojem, že smrt je něco ohrožujícího, čeho je třeba se hodně a pořád bát. Sotva se o ní někdo zmíní, je člověk ohrožen. Toto trvalé napětí z něčeho neznámého v něm může vyvolávat mnoho psychosomatických „komplikací“, nejen v dětském věku.
Maminko, neumřeš, viď?
Mezi další z těžkých okamžiků rodičů patří, když dítěti dojde, že smrt se týká i jeho okolí. Mezi „nejhorší“ odpovědi patří: „Neboj, neumřu.“ Nikdo z nás nemá razítko na zítřek. A dítě tak nějak podvědomě tuší, že tento slib není splnitelný. Může mít následně problém uvěřit i slibům, které splnitelné jsou. Začne být podezíravé a někdy až úzkostné. Odborníci i ti, kteří zkušeností se smrtí prošli, doporučují být upřímný a spíše vysvětlit, že takový slib dát nemůžete. Nicméně máte šanci si užít ještě tuto minutu, tuto chvíli… Soustředěním se na přítomnost může obavy dítěte pomoci zvládnout. „Ještě jsme tady,“ nebo: „Zatím to nemám v plánu,“ jsou věty, které mohou být cestou ke smíření s faktem smrtelnosti. Pokud je v rodině vážná nemoc, pak je samozřejmě ještě důležitější soustředit se na to, co ještě zvládnu v danou chvíli, co ještě mám ve své moci. Navzdory tíži situace je třeba si dopřát čas spolu, tak jak je nám v konkrétní moment poskytnut.
Když někdo umře
Ke smrti patří emoce smutku. Každý má svou vlastní hloubku, každý má svůj osobní čas, který potřebuje na zpracování daného faktu. Pokud zemře starý člověk, pak bývá doba smutku kratší, u nečekaných smrtí mladých lidí nebo dokonce dětí pak celý proces trvá déle. Pokud zemře rodič malého dítěte, je situace velmi komplikovaná, přesto určitým způsobem řešitelná. Důležité je s dítětem mluvit a nechat projevit jeho i své emoce. Pláč není pro slabé. Pláč pomůže ulevit situaci. Velmi nežádoucí je „dělat jakoby nic“. Dítě vnímá atmosféru a napětí, kterému nerozumí a může začít pociťovat strach a úzkost. To se často následně odrazí na jeho psychice či zdravotním stavu. Dítě také nemusíme zahrnout nejsilnější dávkou zoufalství a smutku, ačkoli je pociťujete. Jednoduše nemusí unést pohled na ten „rozbitý“ ostrůvek bezpečí, který mu zbyl. Není třeba emoce tajit, pomůže však v tomto směru nechat si prostor i sobě.
Pokud je situace náročná, existuje řada specializovaných míst, kde vám mohou poradit, jak v takové situaci jednat a případně vás i dítě psychicky podpoří.
Rituály nejsou pro zemřelého, ale pozůstalé
Další důležitou součástí smrti jsou zvyklosti, jež se k ní vážou. Naši předci vytvořili řadu rituálů, které jim pomohly se se smrtí vyrovnat a získali možnost navrátit se (po určité době) do běžného života. Nejde o vytěsnění, že někdo zemřel, ale naopak přijmutí faktu, že on zemřel a my jsme zůstali živí. To byl důvod, proč se zemřelý ještě chvíli nechával v domě, kde zemřel, následoval pohřeb a poté i určité období smutku. Emocím se dal prostor a čas se projevit. Nikdo se za ně nestyděl, bylo třeba psychickou bolest zpracovat. Pohřeb navíc jasně ukončil pozemskou cestu daného člověka. Je to naše možnost se přijít se zesnulým rozloučit. I z tohoto důvodu by zde měly být přítomny děti, které zemřelého znaly. Nejde je „ušetřit“ bolesti. Ta je již přítomna. Dovolte i dítěti najít jeho způsob se rozloučit, zapálit svíčku, položení hračky na hrob, vyprávění…
Jak dětem pomoci zvládnout přítomnost smrti
-
Smrt je bolestnou událostí pro naši psychiku sama o sobě, nedávejte ji nálepku ještě intenzivnější a fatálnější. Dopřejte si smutek a pak je třeba začít pokračovat v novém životě.
- Vyhněte se termínům jako „odešel“ a „odpočívá“, „jít na druhý břeh“... Zejména malé děti ještě přenesené výrazy nemusí uchopit správně a pak se bojí každého odchodu, odpočinku, plavání.
- Bavte se o smrti jako součásti života. Pokud se dítě ptá, vysvětlete i různé příčiny smrti, nejen stáří, ale i úrazy, sebevraždy, násilné smrti, nemoci… Lepší jemnou formou od vás než drastické scény od kamarádů.
- Zastavte se u nemocí. Vysvětlete rozdíly mezi vážnými a běžnými chorobami.
- Co znamená smrt? Tělo přestane žít, pohybovat se. Co následuje po ní je otázkou osobní víry. Dětský svět nabízí mnoho variant, buďte k němu citliví.
- Nezlehčujte smutek dítěte ani nad smrtí domácího mazlíčka. Dopřejte dítěti emoci zpracovat. Buďte mu podporou. Zároveň není třeba v ní setrvávat navěky.
- Pokud někdo v rodině umírá, mluvte o tom s dítětem, obzvlášť pokud se ptá (s přihlédnutím k jeho věku samozřejmě). Netajte tuto skutečnost a ani nebagatelizujte větami: „To bude dobré. To nic není.“ Zároveň situaci nedramatizujte, nepřehrávejte emoce. Zůstaňte autentičtí.
- Setkání se smrtí nás změní, vždy. Nesnažte se tedy vrátit sebe nebo dítě do situace „před“. Teprve přijetí faktu, že je situace jiná vám může pomoci vydat se novým směrem, aniž byste byli nuceni na minulost zapomenout. Pouze ji necháte v minulosti, kam patří.