Chceme, aby nás děti poslouchaly. Jak často však posloucháme nebo spíše nasloucháme my jim?
"Slyšíš mě? Poslouchej! Haloooo! Dáváš pozor?" To jsou časté fráze, které říkáme svým dětem. Od dětí se očekává, že nám budou naslouchat… A ideálně si z nás brát příklad. Ale upřímně: jak často nasloucháme dětem my sami? Dokážeme vůbec vyslyšet, co nám doopravdy chtějí říct?
Má všechno, co chce!
Mnoho dětí je nespokojených, přestože objektivně mají vše, na co jen pomyslí. A rodiče jsou zoufalí: "Dělám pro tebe první poslední," tak zní častá výčitka na vrub vzteklých, paličatých nebo zklamaných dětí. Jenže právě v jejím obsahu se skrývá jádro problému. My jsme rodiče, my přece víme, co je pro naše dítě nejlepší. Víme, jak funguje svět, a vyznáme se v něm daleko lépe než naše dítě. S touto představou žijeme a podle ní také jednáme.
Našim úkolem by však mělo být dítě chránit a připravit mu úrodnou půdu pro život. Nedílnou součástí toho je umění naslouchat, schopnost být vůči svým dětem empatický, i když je to mnohdy těžké. Tak třeba:
- Při cestování, když dítě pláče, vzteká se, fňuká,
- v obchodě, když dítě na všechno sahá, a co nemůže mít, hlasitě obrečí,
- u lékaře, když mu řekneme, aby si hrálo potichu, a ono začne vřískat…
A takto bychom mohli pokračovat.
Empatický rodič = ideální rodič
V těchto a podobných situacích máme tendenci začít své ratolesti poučovat a jejich chování pro nás bývá nepochopitelné. Zkusme se ale vžít do jejich situace. Do jejich čisté mysli, která žije přítomným okamžikem. Malé dítě si neuvědomí (anebo jen velice obtížně), že "už zbývá jen 100 kilometrů", že "paní doktorka mu chce pomoct", že bonbonky, které jsou v regálech, "tam musejí zůstat". Dítě se během dne dostává do nejrůznějších situací, kterým samo nerozumí a jsou mu nepříjemné: například je mu horko, je unavené, nebaví ho to, atd.
Podobná situace nastává ve chvíli, kdy dítě (mnohdy nedopatřením) zničí nebo ztratí oblíbenou hračku. Pro nás je to možná banalita, pro něj to ale může znamenat obrovskou ztrátu a důvod ke smutku a pláči. To poslední, co v takové chvíli chtějí slyšet, je: "Dobře ti tak. Máš si na své věci dávat pozor." Na taková moudra je času dost a můžete je svým dětem šetrně sdělit, až se situace uklidní a ony tento nepříjemný zážitek dostatečně zpracují.
Rozumím ti
Zkusme v návalu zlosti dětem naopak říct, že víme, jak se asi cítí a co je trápí. Děti totiž neuklidní jen fakt, když jim vyjdeme vstříc (což, řekněme si upřímně, není vždycky možné), ale také vědomí, že je jejich rodič, autorita všech autorit, empatický. Ten pocit je ukonejší, a čím častěji budeme svou empatii vůči nim projevovat, tím budou vyrovnanější.
Nastavte mantinely
Být empatický však neznamená nechat své dítě skákat nám po hlavě. To je druhý extrém, který - podobně jako přílišná přísnost nevede k ničemu dobrému. Naslouchat svému dítěti znamená důvěrně jej znát. Neznamená to splnit jim každé přání. Když křičí, že chce čokoládu, nemusíme se oblékat a utíkat do ochodu. Zkusme se proměnit v chápavou bytost :) a říct něco jako: Kéž bych měl (a) tu moc ti ty bonbonky vykouzlit… nebo: Přál (a) bych si, aby tu nějaké byly… Možná se vám zdá, že se takto vyslovené přání zcela mine účinkem, ale podle psychologů je to daleko lepší varianta, než začít vyvádět a dítě umravňovat.
Projevy empatie opravdu fungují, i když je to mnohdy běh na dlouhou trať. Dítě se díky nim uvolní a stane se vůči svým rodičům daleko otevřenější. Bude vědět, že může o svých trápeních kdykoli mluvit a dostane se mu pochopení a poté i rozumné a cenné rady, kterou přijme mnohem snáz, když bude kolem panovat klid, nikoli napětí…