Jsou rodiny, kde televize běží nonstop. A děti u ní sedí jako přikované. Vězte však, že to pro ně není nic dobrého.
Podívat se s dětmi na pohádku v televizi není samozřejmě nic špatného. Ale děti často sledují i programy, které pro ně nejsou vhodné. Navíc televizí hypnotizované malé děti pak ztrácejí fantazii a chuť si přirozeně hrát. Pořád je nejlepší společně strávený čas, kdy má dítě čas a prostor na samostatné hraní i na dovádění s námi, rodiči.
Dítě potřebuje lásku
Jedním z nejdůležitějších stresů dětského období je přerušení nebo uvolnění vazby na klíčovou osobu – matku nebo na osobu, která ji nahrazuje. Vnitřní oporu a stabilitu může dítě získat jen tím, že zakouší oporu a bezpečí zvnějšku. Osoba, která o kojence mateřsky pečuje, mu poskytuje pocit bezpečí. Kojenec se učí důvěřovat této osobě a později i sám sobě, učí se komunikačním schopnostem. Láska rodičů, pocit bezpečí, lásky a přijímání v dětství je základem sebevědomí a schopnosti přijímat a opětovat lásku v dospělosti.
Společně trávený čas
Je až alarmující výrazný úbytek společně tráveného času v rodinách. Děti se již v předškolním věku učí pracovat s počítačem, ale nelze zapomínat, že emocionální zrání může probíhat jen v kontaktu s jinými lidmi, především s těmi nejbližšími. Proto je tak důležitý citový kontakt s dítětem, laskavost a empatie. Empatie spočívá v tom, že se rodiče snaží chápat dítě, spolucítit, spoluprožívat jeho radost nebo smutek. Tím, že matka reaguje mimicky a komentuje emoce dítěte, učí ho orientaci v jeho vlastních citech. Dítě se učí tomu, že každý citový problém lze pojmenovat a vysvětlit – pak k jeho řešení a překonání krize zbývá jen krůček.
Pocit bezpečí
Pokud dítěti z jakýchkoliv důvodů chybí pocit bezpečí a láskyplný vztah, prožívá to jako trauma (tzv. emoční deprivace). Následky tohoto traumatu vedou k poruchám socializace a mohou se projevovat neklidem, agresivitou, poruchami chování. Jinými slovy – emocionální klima rodiny má výrazný vliv na chování a vývoj dítěte. Pokud rodiče spoluprožívají s dětmi důležité životní události, pomáhají jim překonat úskalí a nezdary, zajímají se o aktivity svých dětí, pak je větší šance zdárně vychovávat dítě s poruchami pozornosti.
Mnoho televize škodí
Televizní násilí přímo modeluje agresivitu názornými příklady a může vést k nápodobě a přijetí násilí jako způsobu řešení problémů ve vlastním životě. Děti, které jsou častými televizními diváky, bývají samy agresivnější a častěji trpí poruchami chování. Pokud je dítě hyperaktivní a problémové, je daleko méně odolné vůči vlivu televize a velmi snadno přejímá stereotypy bezohledného, dravého a agresivního chování. Daleko větší problém představuje televize pro předškolní děti s hyperaktivitou, u kterých je ještě hranice mezi realitou a fikcí rozpitá. Několikahodinové televizní „maratóny“ podporují těkající, nedostatečně koncentrovaný stav pozornosti s relativně pokleslým uvědomováním si vnějšího světa. Toto vede ke zhoršení vývoje pozornosti jakožto aktivní selekci určitých významových podnětů. Trpí především selektivita a intenzita pozornosti.
Psychologové radí rodičům, aby nedovolili dětem dívat se na televizi déle než jednu – dvě hodiny denně a aby jim v tom sami byli správným příkladem. Po pořadech, které velice realisticky předvádějí násilnosti nebo sexuální vztahy – obojí bez odhalování skutečných důsledků a dopadů – by měli rodiče o těchto věcech s dětmi diskutovat.