Batolecí věk je pro mnohé rodiče náročné období. Dítka jsou už neposedná a mnohem méně spí.
Batolátka toho ještě tolik neumí, ale už chtějí vše zkoušet. Hůře se s nimi dorozumívá a ne vždy si umějí sami vyhrát a vám tím dopřát minutky zaslouženého klidu. Mají se děti vést k samostatnosti už odmalička? Nebo je naopak samostatné hraní chybné a máme se dětem věnovat plnohodnotně?
Co kus to originál
Jistě jste si všimli, že zatímco některé děti si vystačí s plyšovým medvídkem, jiné se mamince věší na nohu i na toaletě. Čím to je? Samozřejmě jako ve všem, i zde platí, že každé dítě je originál. Některé bude akčnější, jinému stačí sedět a sledovat okolí.
Přemíra podnětů
Mám to štěstí, že můj syn si uměl hrát už jako batole. Sice dost často s něčím jiným, než s hračkami - takové kapesníčky, které se dají vytahovat téměř donekonečna, obsah šuplíku či různé kabely a provázky, to bylo jeho. Aby si celkem dlouho bezstarostně hrál, musely být splněny dva hlavní body - hraček nesmělo být moc a musel mít pocit bezpečí. Řada rodičů dělá tu chybu, že dítě zavalí mnoha hračkami. A jak je něčeho moc, tak je dítě zahlceno a končí to nezájmem.
Blízkost
U nás jsme to řešili tak, že já jsem pracovala u stolu na počítači a podobnou „pracovnu“ jsem vytvořila také synovi. Nejprve byla v podobě hrací deky (vedle mého stolu), později, jak rostl, měl svůj vlastní stůl se židličkou. On si tak vedle mě tvořil a já se mohla věnovat své práci. Samozřejmě lezl (chodil) prozkoumávat i další části bytu, ale uměl se zabavit sám.
Hračkový barter
Ač jsem měla vize minimalismu, než byl synovi rok, nahromadila se nám doma taková spousta hraček, až oči přecházely. Většina byla dárek od přátel, některé kousky poděděné. Hračky, se kterými si už dítě nehraje je fajn poslat dál a třeba vyměnit s kamarádkou podobně starého dítěte za novou, respektive neokoukanou hračku. Rozhodně jich opravdu není třeba příliš. Stejně nejvíce potěší hra se starým telefonem, nefunkční myší od počítače či vařečkou a hrncem.
Nelhat!
Toto pravidlo se hodí všeobecně pro celý život, ale u dětí platí dvojnásob. Viděla jsem mnohokrát model, kdy rodič dítě nějak zabaví a pak se, v okamžiku, kdy je dítě zabrané do hry, vytratí. To si pak samozřejmě spojí „hru“ jako nebezpečnou činnost, při které většinou „zmizí“ máma z dohledu a raději se hře nevěnují.
Buďte dětem nablízku, věnujte se jim, ale není nutné být jim stále za zády a vymýšlet jim neustále program, nabízet jednu hračku/aktivitu za druhou, atd. Ostatně, co se naučí do tří let věku, se jim bude hodit po celý život.
Linda Maletínská
Pixabay.com, archiv redakce