Batolecí věk je pln výzev. Dítě si začíná uvědomovat sebe sama a má potřebu činit rozhodnutí. Vítejte v Já sám.
Já sám a období vzdoru
Než si děti pořídíme, obvykle jasně víme, jak je budeme vychovávat, jaké máme priority a co určitě, ale určitě nebudeme dělat. Rozhodně se nás nebudou týkat ta období, kdy se dítě vzteká, kdy neposlouchá, a pubertu zmákneme levou zadní. Pak nám do života dítě vstoupí. Už během těhotenství se dá tušit, že ne všechno bude takové, jak si malujeme. Mnohdy to bude lepší a zábavnější. Jindy si sáhneme do vlastních vzpomínek a na bolestivá místa. Mezi takové fáze, které jsou na jednu stranu úsměvné, ale na druhou stranu dokážou rodičovský tep pořádně zrychlit, patří i období Já sám.
Období Já sám řada odborníků spojuje s obdobím vzdoru. Přibližně mezi 1,5–3 roky (někde se uvádí až 5 let) dítě „rebeluje“. Chce to „jinak“ za každou cenu. Do slovníku často přibydou nepopulární výrazy: „Ne,“ „Já chci,“ a „Já nechci.“ V některých případech se slovní zásoba na tato spojení scvrkne. Co roste, je intenzita projevovaných, a ne zcela přátelských emocí a slovních projevů – vztek, křik, fňukání, truc… A bohužel nejenom dítěte.
Já sám jako hledání vlastní identity
Období Já sám není útok na vás, vaše nervy ani aplikované výchovné metody. Zjednodušeně řečeno dítě testuje a hledá své já. Jinými slovy, co to znamená být tu sám za sebe. Tik v oku rodiče je v tomto čase zcela normálním průvodním jevem. Já sám totiž znamená, že kalhoty budou oblečeny obráceně, kartáčkem bude vyčištěno kde co, jen ne zuby a z některých účesů vám ty vaše vlasy budou vstávat hrůzou. Samostatnou kapitolou je samostatné jídlo, případně očista po toaletě. Situaci nevyřešíte tím, že dítě násilím přeperete a nacpete ho do oblečení správným směrem, křičícího jej omyjete nebo dokreslíte obrázek. V takovém případě do něj maximálně zanesete pachuť a vědomí, že snaha a vlastní aktivita je (po)trestána. Výsledek časem bude pravděpodobně větší vzdor (i skrytý) nebo apatie.
Jak zvládnout období Já sám s co nejmenšími šrámy?
- Pracujte s časem. Ostatně tato dovednost se hodí nejen pro mateřství, ale také do běžného života, včetně toho pracovního. Návod je jednoduchý, ke všemu přidejte dalších 20–30 minut. O to se totiž doba příprav minimálně prodlouží. Pokud máte být někdy opravdu včas (dopravní prostředek, lékař…), dejte si dostatečnou časovou rezervu. Je to lepší než tam dojít zchvácený a pořádně naštvaný.
- Co je pro mě důležité? Toto období dává skvělý návod ujasnit si, proč věci dělám zrovna způsobem, jakým je dělám. Opravdu mi vyhovují takto anebo jsem jen přebrala vzorec, který je všeobecně „uznáván“, případně se praktikoval v rodině mého původu? Někdy zjistíte, že vám vlastně puntíky na punčoškách s těmi proužky na tričku až tak zásadně nevadí.
- Pozor na kritiku! Takhle to umí teď. Když se vám dítě přijde pochlubit, že něco zvládlo samo, zkuste, pokud možno zachovat chladnou hlavu a vřelý (nikoli ironický) úsměv. Nesnažte se to opravovat, alespoň ne hned. Týká se to i jakékoli kreativní činnosti, nejen tepláčků a samostatného jídla. Někdy vám dítě chce udělat radost, že například zamete. Ano, vás to bude stát následně pár minut navíc, abyste to alespoň uvedla do původního stavu. Než tedy zareagujete dospěle, podívejte se na situaci dětskýma očima. A hlavně, nenechte si uniknout záměr. Já sám není o naschválech. Dítěti jeho chování tímto způsobem smysl dává.
- Vřelá náruč je základ. Ne vždy jde Já sám podle plánu dítěte, vize se mu jednoduše nedaří naplnit. Místo posměchu či jízlivých poznámek spíš nabídněte svou pomoc (ano, dítě může i odmítnout). Někdy stačí jen objetí.
- Pozor na únavu a přílišné výkyvy z rodinných rituálů. Velkým stresorem je únava, případně časté nebo náhlé změny denního režimu. Křehká hranice vnímání světa totiž u dítěte dostane trhliny, případně se úplně zamlží. A to věci komplikuje. Život si usnadníte pravidelností.
- Zapojujte dítě do běžných činností. Věci sice budou trvat déle, ale dítě se učí nápodobou, nikoli slovním vysvětlením. Když mu dáte příležitost vás pozorovat a zkoušet anebo naopak nechat rebelovat, že nemusí, pak si mnoho odbudete tímto způsobem.
- Vše má dvě strany. Někdy nám Já sám může pomoci dítěti ukázat souvislost, tzv. co se stane, když… Ale pozor, není to věta: „Já ti to říkala…“ Nechte ho zkoumat a zkoušet v bezpečných situacích. Někdy upadne kopeček, jindy panence nedorostou vlásky. Dítě to pravděpodobně opláče, ale je to důležitý moment. Lepší nechat dítě „pokazit“ malé věci, než v životě pak narazí na realitu. Díky svým „chybám“ nebo rozhodnutím, která nedohlédne, si vybuduje vnímání, že každý čin má své důsledky. Pravděpodobně ne v batolecím věku, ale základy jsou položeny.
I já sám má jasné hranice
Existují samozřejmě situace, kde rozhodování a Já sám nemá místo. A to navzdory řadě „moderních výchovných směrů“. Jedná se o takové momenty, jejíž důsledky nemůže dítě dohlédnout. Např. zapojení něčeho do elektřiny, teplota venku a patřičné oblečení, oheň, silnice, návštěva lékaře… Je třeba si uvědomit, že dítě ještě nemá způsob myšlení v souvislostech, to se buduje mnohem později. V takových situacích jste zkrátka rodič-autorita. Tuto zodpovědnost nelze na dítě přenést, není schopno ji zatím pochopit ani odžít. Co však lze, je nalézt nějaký díl, kde se dítě může v situaci realizovat – zmáčknout výtah, vybrat si barvu čepice, zmáčknout signalizaci na přechodu, podržet polínko na přiložení…
Jako všechno ve výchově, i období vzdoru je o budování základů zdravé psychiky, sebevědomí a sebeprosazení. Jakýkoli extrém (rezignace na výchovu či dogmatické prosazování) tyto základy pokřivuje. Protože vy i vaše dítě jste jedinečnými bytostmi, je třeba hledat a zkoušet, co vám funguje nejlépe. A hlavně, vše se mění. Vy i vaše děti.