Emoce v dětském světě jsou zkouškou i pro samotné rodiče. Jak být průvodcem a ne biřicem?
Nejeden rodič má hlavu pomyslně v dlaních, jakmile zpozoruje, že se blíží situace, kde se potomek obvykle pořádně rozčílí či rozlítostní. Může se jednat o prohru v kartách anebo se mu jednoduše něco nedaří podle jeho představ. Vztek však není jediná emoce, která dokáže v dospělém jedinci zpěnit krev.
Dítě jako zrcadlo
Mohlo by se zdát, že úkol rodiče „naučit dítě, jak se chovat ve společnosti“ je vlastně snadný. Už z této věty je však patrné, že za zdánlivou jednoduchostí se skrývá něco víc. Jak dítě naučit něco, co ve své podstatě není slovy vyjádřitelné? Přesto se snažíme dítěti obvykle domluvit a situaci vysvětlit. Jenže, jak už napsalo mnoho moudrých lidí, dítě se neučí poslechem, ale nápodobou. Pakliže sami držíte určité své emoce pod pokličkou a máte pocit, že bez jejich vyjadřování bude dítě jen pokojné a pozitivní, časem zjistíte, že se vám před očima odehrává úplně jiný příběh. Batole, ale i starší děti jednoduše nereagují na to, co se jim snažíte uměleckým vystoupením přehrát, ale na to, co cítí pod povrchem. Místo toho, abyste ho do světa uvedli, v něm akorát začnou převládat zmatky a s tím i „výchovné“ problémy.
Rodič jako průvodce
V řadě alternativních škol místo slova učitel používají průvodce. I zde bychom mohli toto slovo použít v souvislosti s rodičovskou rolí. Rodič totiž dítěti může ukázat, nabídnout, ale zda bude dítě ochotno se učit je na něm. Malé děti nad tím zpravidla nepřemýšlejí a nasávají vše, co se kolem nich mihne. Jenže nasávají skutečnou podstatu, ne hry a předstírání, které dospělý svět obnáší. A právě naučit je vnímat a věřit svým emocím, pocitům je jedním z úkolů rodiče. Pomůže i vysvětlení a vyjádření pochopení (nikoli souhlasu), že určité situace jsou náročné (Ano, chápu, že jsi naštvaný, přesto…). Řada emocí vyvolává u dítěte (i u nás dospělých) fyzické napětí v těle, a pokud mu dítě nerozumí, snaží se ho zbavit „zlobením“. Proto je důležité dítě emočním světem provázet. A třeba naučit ty emoce s pnutím (vztek, agrese…) uvolnit kreativitou místo ubližování a válení po podlaze. A samozřejmě do určité míry držet i hranice. Zodpovědnost za výchovu je totiž na rodiči. A do té patří i pochopení hranic, které nemusí být zrovna oblíbené ani jednou stranou.
Cesta na emoční vrchol a zpět
Důležité je si uvědomit, že ječet, důrazně mlčet, trucovat, bouchat dveřmi, odcházet z místnosti anebo reagovat jinak emočně vyšponovaně v okamžiku, kdy vám dítě pomyslně šlápne na emoční kuří oko je sice pochopitelné, ale zároveň situaci neposouvá ani neřeší. Na druhou stranu trestat se za to, že jste to ZASE nezvládli, vás kupředu také neposune. Stejně jako dítě, i vy máte možnost se omluvit a dát si šanci to příště zvládnou jinak. Pokud se dítě dostane do emoční spirály a letí k výšinám anebo do hlubin, je třeba spíše být poblíž a vyčkat, až vás bude zase schopno vnímat. Teprve pak je možné nalézt nějaké řešení, a pokud to dítě zvládne, třeba si promluvit o tom, co se stalo.
5 tipů, jak zvládnout emoční svět sebe i dítěte
Chcete-li to svému dítěti usnadnit, pak je třeba v prvé řadě začít pracovat sám na sobě. Ano, někdy je to cesta, která bolí, ale rodičovství je velká „pouť“ i k sobě samému.
- Emoce nemá plus nebo mínus. Je to „jen“ reakce na situaci, která v našem těle vyvolala konkrétní odpověď. Pokud v dítěti vyvoláte pocit, že některé emoce jsou „špatné“, obvykle vztek, agrese… začne je časem maskovat. Má jednoduše strach, že ho jinak nebudete mít rádi. Na malé tělíčko tak vyvíjíte tlak, který někde něco časem rozbije.
- Uznejte emoce, které pociťujete. Ne vždy to zabere napoprvé, ale časem zjistíte, že dokážete emoční výkyvy dítěte sledovat s naprostým vnitřním klidem, nikoli lhostejností. Budete tu pro něj. Jakmile totiž zjistíte, že vás situace neohrožuje, není třeba se jí bránit.
- Zapomeňte na odvádění pozornosti. Naopak se o emocích bavte. Dítě není hloupé, a tak čistou formu emoce přetaví v něco, co nepůjde tak snadno rozklíčovat. Zkuste třeba vytvořit škálu smajlíků, se kterými si budete hrát například jako s maňásky. Vezměte si je na pomoc, když bude náběh na „scénu“. Třeba touto formou i zjistíte, co by dítěti pomohlo k uklidnění! Využít lze i plyšáků.
- Nekomplikujte situaci obtížnými scénáři. Jednání dítěte batolecího věku je zpravidla reakcí na něco, co se skutečně děje. Ať už si to chcete nebo nechcete připustit. Někdy je dítě neklidné zkrátka z toho důvodu, že cítí vaše rozčílení (z práce, z hádky s manželem…). A to v něm vyvolává strach. Nechce vás provokovat ani to nedělá schválně (i když i to samozřejmě umí), ale bojí se, že zůstane bez vás. A tak na sebe upozorňuje způsobem, jakým to dříve zabralo.
- Připojte se do různých skupin. Můžete zde své obavy, myšlenky, potíže i úspěchy sdílet. Situace jsou sice nepřenositelné, ale určitě uvidíte, že s rodičovstvím nebojujete sami. To, co vám například připadá jako samozřejmost je u jiných bojem.
Tip na závěr: Soustřeďte se na úspěchy a zkoumejte, proč to tentokrát vyšlo. Tyto vzorce následujte. Zakázat si emoce nepomáhá. Dítě je z vás jednoduše vytáhne. A zakázat emoce dítěti? Tím směrem opravdu nechcete jít. Je dobré nezapomenout, že často pomůže i „obyčejné“ objetí.