Sedí na hřišti a jí písek, případně se pere s vedlejším dítětem o lopatku. Dítě, co mu nejsou ani tři.
„Tak si hrajte spolu, ne?“Zkouší situaci zachránit jedna z maminek. Obvykle ta, jejíž dítě je momentálně v roli útočníka. Jakmile se však příběh přesune do dalšího dějství, nastupuje i druhá a poté třetí a čtvrtá maminka. Místo hraní si dětí to na hřišti vypadá jako loutkohra maminek. Jen ty loutky je příliš neposlouchají. Občas je slyšet jekot dítěte, občas maminky. Výsledek je stejný. Děti si spolu nehrají. Vlastně si časem nehrají vůbec.Otázkou však zůstává, kdy si děti začínají hrát spolu, a ne vedle sebe?
Co je hračkou? Všechno
První třiroky života dítě stráví důkladným zkoumáním. Nejprve svého těla, poté se pozornost přesune i do okolí. Zvenku to může sice vypadat jako hra, ale dítě povětšinou „jen“ reaguje na podnět a zkouší možnosti. Nejeden rodič čelil situaci, kdy nejzajímavějším dárkem ze všech balíčků byla krabice, případně balicí papír nebo mašle. Důvod je prostý. Je to zase něco nového, co je třeba prozkoumat. Kdyby byli rodiče trpělivější, dítě by si časem všimlo i dárku. Jenže my zpravidla dítěti krabici odebereme a snažíme se mu „udělat“ radost tím, co jsme nachystali uvnitř. Někdy úspěšně, někdy jsme prostě silnější. V tomto věku dítě vnímá své okolí a lidi v něm spíš jako cestu k velkému dobrodružství. Obrýlení rodiče, dlouhovlasé maminky, babičky s řetízky i tatínci s hodinkami o tom vědí své.
To je moje!
Dítě do tří let má tedy misi jasnou – objevovat. Pravidla vlastnictví už sice lehce vnímá, ale na druhou stranu je nemíní příliš dodržovat. I to bývá častým konfliktem mezi sourozenci nebo menšími dětmi na hřišti. To, co jiný drží v ruce, nebo si s tím dokonce hraje musí být něco extra. Taky to chci vyzkoušet. Já. Kromě zkoumání totiž v tomto věku začne dítě poprvé vnímat sebe jako sebe. Jakmile vysloví své první „já“, máte doma osobnost. A i to jáství je třeba otestovat, ochutnat a vyzkoušet. Jájínek má navíc pocit, že ostatní jsou tu kvůli němu. A pozor v tomto věku se nejedná o sobeckost, jen vývojovou fázi. Která bohužel vydrží někdy déle, než je zdrávo.
Tenká linka mezi můžeš a musíš
Věty typu: „Buď hodný chlapeček/holčička a půjč mu tu hračku,“ jsou tak trochu cesta do pekel. Pokud dítě půjčit svou hračku nechce, nutit ho do toho nebo manipulovat s ním bychom neměli. Teprve, když dítě cítí bezpečí (a to je ryze osobní prostor), může samo pocítit touhu něco půjčit. Někomu to trvá déle, jiný to neřeší. To, že dítě do této situace „musíš půjčit“ vmanipulujeme končí často tím, že dítě si hračky syslí, anebo raději rovnou odevzdává. Nerozumí totiž (i) díky našim dobře myšleným zásahům hranicím ani vlastnictví. Má i pocit, že, když ono něco chce, mělo by si to „vyřvat“. Vždyť těm druhým to funguje. Na druhou stranu, pokud dítě hračku půjčí a pak ji chce zpět, mělo by ji získat. Tohle je dobré trénovat formou hry s důslednými: „prosím“ a „děkuji“, které nejsou známkou dobrého vychování, ale jasnými hranicemi akce. Zároveň se tím totiž dítě učí i to, že pokud jemu někdo hračku půjčit nechce, nemusí.Věty, můžeš půjčit, ale nemusíš by si každý rodič měl natrénovat. My taky běžně nepůjčujeme svůj telefon, počítač nebo auto, proč to chtít po dítěti?
A teď si pojď hrát
V určitou chvíli přijde moment, kdy se dítě rozkouká a zjistí, že kromě věcí jsou tu i lidé, se kterými toho lze objevit ještě víc. Ne náhodou školkovská docházka začíná právě kolem třetího roku věku (nebo později). Děti začínají vědomě spolupracovat. Obvykle na chvilku, ale už to není „jen“ hraní si vedle sebe. Pokud se ve třídě najde i citlivá paní učitelka, pak se začne učit, že ne vše musí být nutně podle jeho.Zároveň ochutná to, že když něco nezíská, není proti němu! Že existuje skupina, která má svá pravidla a v té skupině má místo. Že k nějakým hrám je dobré více hlav a více rukou. Doma si pak musíte vy uvědomit, že ne každé řešení a představa, jak by si mělo dítě hrát (samo nebo s někým) v souladu s potřebou dítěte. Nechte se občas překvapit (opět je třeba zdravě hlídat bezpečí).
Trpělivost i hry přináší
Moderní doba přirozený běh událostí trošku komplikuje. Matky jsou podporovány v tom, aby dětem vymýšlely zábavu, věnovaly se jim všemožnými motivačními procesy a absolvovaly řadu kurzů snad ještě v porodnici. Přitom dítěti často stačí, když je matka jednoduše přítomna. Někdy blíž, někdy dál. Jakmile je pro danou chvíli nasyceno, zvládá objevovat naprosto samostatně. V rámci běžných bezpečnostních opatření, samozřejmě. Tím, že tuto fázi zvládnete, necháte dítě objevovat, citlivě jej naučíte hranice, kde je ono a kde je okolí, ukážete mu souvislostí, tím si ulehčíte velké „učení“ později. Ano, občas to bude se slzami, jindy to proběhne hladce. Přesto to stojí za to. Dítě totiž nezapomene svět vnímat jako úžasné místo plné inspirace a zároveň si bude vědomo svých hranic, možností a začne koketovat se zodpovědností. A to vzájemné hraní přijde „jakoby“ samo.