Své děti hýčkáme a vymetáme jim cestičku. Přehnaná ochranná křídla však mohou působit zcela opačně...
Mnohdy je mnohem lepší ukazovat dětem svět takový, jaký skutečně je a neidealizovat ho. A také děti zapojovat do každodenních činností, včetně nepopulárního úklidu. Děláte to tak? Mají vaše děti doma nějaké povinnosti? Vést děti k samostatnosti se totiž opravdu vyplácí.
Dětští psychologové a pedagogové se shodují na tom, že jsou pro dítě povinnosti doma nejen vhodné, ale přímo důležité. A to už dokonce od věku kolem dvou, tří let. Realita však bývá velmi odlišná – děti, mnohdy i v pubertálním věku se povalují s mobilem před obličejem na gaučích a postelích a doma nemusejí nic. Prostě vůbec nic.
Jo, to za našich let…
Když jsem já byla dítě, byla pomoc rodičům samozřejmá. Nikdo se nad tím nepozastavoval, prostě to tak bylo. Doma jsem vynášela odpadky, starala se o pejska, včetně venčení, když bylo třeba, pověsila jsem prádlo a vyžehlila. O víkendech jsem na chalupě pomáhala rodičům se zahrádkou, česala ovoce, loupala ořechy. Měli to tak také všichni mí spolužáci, bylo to prostě normální. Kdo měl tendenci (zejména kolem puberty, kdy úklid nebyl dostatečně „cool“) si stěžovat, tomu rodiče připomněli, co všechno museli dělat oni. Rázem bylo utírání prachu v porovnání třeba se stahováním kůže z králíka, báječné a příjemné odreagování.
Netřeba ani zmiňovat, jaké domácí práce byli standardem našich prarodičů. Babička například vychovávala své mladší sourozence, pomáhala s velkým prádlem či zastávala těžké práce na polích a v ovocném sadu.
Se zapojováním dětí do domácích prací chce ideálně začít brzy, klidně ve dvou nebo třech letech. Zaprvé jsou tyto děti ještě ze všech aktivit, které mohou dělat s dospělými nadšené a zadruhé si na pomáhání zvyknou a stane se přirozenou součástí jejich života. V tomto věku dětí, kdy ještě samy pomáhat chtějí, selhávají často maminky a své ratolesti odhánějí (s nimi to zkrátka trvá déle). Chce s vámi malý pomocník vařit? Kousněte se a vydržte to. Ano, bude kolem větší nepořádek a zřejmě to i déle potrvá, ale společně vykonávaná činnost vás s dětmi sbližuje a uvidíte, jak budou malí kuchaři nadšení. To samé platí i pro ostatní činnosti, malé děti se dají zapojit do řady domácích prací – mohou podávat kolíky při věšení prádla, pomáhat tatínkovi s drobnými opravami, atd.
Malé děti mohou také dostat své první „jen jejich“ povinnosti – například péči o domácího mazlíčka, uklízet po sobě hračky či dávat prádlo do prádelního koše. Budou se cítit důležití a hlavně, získají u nich na správné návyky, samostatnost a cit pro pořádek.
Máma není služka
Můj jedenáctiletý syn musí doma pomáhat od malička. Samozřejmě „chuť“ do akce se s přicházející pubertou snižuje, ale má prostě dané své povinnosti (uklízí myčku, věší prádlo, sem tam udělá menší nákup, utírá prach, atd.), které musí vykonávat. Argumentuji mu tím, že jsem jeho maminka a nikoliv služka, či uklízečka. Respektuje to a funguje nám to. Jaké ovšem bylo moje překvapení, když si syn udělal ve škole, ve své třídě anketu, kdo doma také pomáhá a zjistil, že kromě tří dětí nemusí doma dělat nikdo nic? Dokonce ani slečny, které (alespoň v mých představách), mají pomoc maminkám přirozeně zakořeněnou.
Jinde to prý funguje tak, že se dítě zavolá k hotovému jídlu, nají se, nic po sobě neuklidí a jde si zase hrát (v lepším případě, v horším usedne k některé ze zářivých obrazovek telefonů, tabletů, playstation, atd.). Proč tomu tak je? Výsledkem jsou uštvané matky, které kromě svého zaměstnání zvládají „řídit“ celou rodinu, zajišťovat dětem kroužky, učit se s dětmi, uklízet, vařit, nakupovat. A malí pacholkové, kteří si zvykli, že mají vše jen tak a nemusí pro nic ani hnout prstem.
Rozhodně nepatřím mezi maminky, které by denně gruntovaly, a absolutní čistota byla středobodem jejich vesmíru. Pořádek a čisto mám však velmi ráda. Přes týden uklízíme tak nějak průběžně, za pochodu, o víkendu se snažíme o větší úklid. Mám vyzkoušené, že když se do díla pustíme se synem spolu, jde nám to krásně od ruky a třeba s oblíbenou hudbou, se dá i z povinnosti udělat příjemná a svižná spolupráce. Ostatně, kdo by chtěl žít v nepořádku a chaosu? Bezvadně nám funguje také možnost výběru jednotlivých činností, tedy „nabídka“. Ono zní lépe: „Chtěl bys raději vyluxovat byt, nebo se postarat o čistotu koupelny?“ než jen striktní příkaz – „umyj koupelnu!“. Udělejte si z povinnosti rituál a uvidíte, že se celkem ochotně (v rámci možností) zapojí i vaši malí puberťáci. Velkou výhodou společného gruntování je také fakt, že se potom děti snaží pořádek udržovat, neboť dobře ví, jaká k němu vede cesta.
Nadbytek není cesta ke štěstí
Pokud máte dětí více, může zafungovat tzv. rozpis domácích prací a kolující dělba jednotlivých činností. Zkrátka si vypsat hlavní činnosti, které se opakují každý týden – umýt nádobí / vyklidit myčku, vyvenčit domácího mazlíčka, sklízet ze stolu, či stůl prostírat, vynášet odpadky, věšet prádlo, atd., a ty pak spravedlivě rozdělit mezi všechny členy domácnosti. Děti se
pak necítí ukřivděné, že zrovna ten či ta mají nejméně populární kus práce, neboť činnosti kolují a dostane se na každého. Samozřejmě do úklidového plánu zahrňte i sebe a partnera. Také je na takovém rozpisu krásně vidět, co všechno často maminky samy vykonávají a nikdo si toho vlastně ani pořádně nevšimne, neb je to bráno za normální. Ale stůl se po večeři sám prostě neuklidí, nádobí se samo také neumyje.
Dnešní děti jsou zvyklé všechno mít a o nic se vlastně nemusejí nějak extra zasloužit. Přes tu záplavu věcí, které mají, jsou často znuděné, nic je nebaví, na nic se moc netěší, působí bez energie. Rodiče se nad tím pozastavují, jak je to možné, když přece jejich Tomášek / Terezka všechno má. Odpověď je jednoduchá – náš mozek je koncipován tak, že je šťastný, když o něco usiluje. Musí se také trochu snažit, toužit, těšit. Takže aby naše děti byly spokojené, měly by sem tam zažívat nedostatek. Mít občas pocit hladu, žízně, cítit námahu, nemít vše hned, jak si usmyslí, něco si dokonce zajistit sami a také, a to je potvrzené, musejí mít doma povinnosti. Jakmile spadnou do módu – „vše je samozřejmé“, nastoupí nuda.
Často ve svém okolí slýchám, jak si děti, které již vyletěly z hnízda, nevědí s ničím rady. Ano, jak by také mohly, když doma nic nemusely. To je pak náhle překvapení, že špinavé oblečení nelétá z koše na prádlo samo vyprané a vyžehlené do skříní, že nádobí ze dřezu, či dokonce stolu nemizí samo a odpadkové koše skutečně nejsou bezedné. Povedeme-li naše děti k větší samostatnosti, budou z toho profitovat i v dospělosti, budou si vědět rady, budou si umět poradit a celkově budou schopnější vést bez problémů svou vlastní domácnost. Slyšet pětadvacetiletou kolegyni, jak zdlouhavě několik minut naviguje svého stejně starého přítele k zapnutí pračky, to je skutečně zážitek…
Linda Maletínská
pixabay.com, samphotostock