Blíží se poslední den školy. I když to letošní druhé pololetí bylo značně nestandardní, je tu čas vysvědčení.
Nejedna rodina si položí otázky: Jak moc je důležitý tento moment? Měli bychom děti za vysvědčení, respektive jejich snahu odměňovat? Pokud ano, pak jaká je „správná“ míra? A pokud děti nesplnily naše očekávání? Nedostanou nic?
Emoční koktejl – protřepat, nemíchat
S vysvědčením se pojí řada emocí. Mezi ty nejčastější bohužel patří strach, zklamání a smutek. Na obou stranách… Naštěstí se však objevuje i radost. Zkrátka, kousek papíru, na kterém jsou napsaná „čísla“ dokáže pořádně rozdmýchat nejednu rodinnou atmosféru. Paradoxem je, že ve stresu jsou všichni. I když z jiných důvodů. Dítě se například snaží, ale jeho schopnosti nedosahují představám rodičů. Jenže je nechce zklamat, cítí vinu. Rodiče zase „jen“ chtějí, aby byl potomek v životě úspěšný/šťastný (což podle řady z nich „špatné“ známky vylučují). Oba chtějí potěšit, jen z opačné strany. Výsledkem je vzájemné neporozumění, které pokud trvá dlouho může vést k odcizení.
Co vlastně je vysvědčení?
Pokud pomineme fakt, že tento dokument je prověrkou psychické odolnosti rodiče, pak je vysvědčení jakýmsi číselným vyjádřením schopnosti dítěte zopakovat (v ideální případě i pochopit a aplikovat) informace v určitých kategoriích/předmětech. Ve standardní škole se nepracuje s jedincem jako takovým, ale s plněním vzdělávacího plánu. To, jak ho „plní“ vaše dítě je ona číslice na vysvědčení. O samotné znalosti to bohužel často nevypovídá téměř nic. Tu ukáže praxe až mnohem později. Vysvědčení zároveň není jen tento papír, je to proces, který je touto formou vyhodnocen. A role rodiče je se minimálně podílet na procesu. Alespoň v nižších ročnících, kdy se dítě učí i učit.
Nemalujme čerta na vysvědčení
Na druhou stranu je vysvědčení určitou formou informace, jak na tom naše dítě je. Je pravda, že někdy jsme rozčarovaní z toho, že naše očekávání tvrdě narazila na realitu. Možná však nyní víc, než kdy předtím můžeme reálně zhodnotit, zda na to náš potomek „kašle“ anebo prostě jede na své maximum (a to je nižší než bychom si přáli/představovali). Možná se nám dokonce uleví, protože ne každá trojka je opravdu katastrofou. Jestliže spadáte do kategorie „nepříjemně“ překvapených rodičů, místo vytváření napětí, utápění se ve zklamání či plánování rodičovské pomsty (= trestů), zvolte spíš zdravější přístup a hledejte řešení, které je dlouhodobě udržitelné a skutečně se zabývá problematikou vzdělání. Jedno vysvědčení štěstí potomka nezničí, jen možná zkomplikuje.
Ach ty dárky…
Řada rodičů své děti motivuje slibováním dárků, když… Jenže v tomto případě se pro řadu dětí stane symbolem proces jako takový: „Budu se snažit, jen když…“ A upřímně, jako rodič si budujete podhoubí problému. Dát někomu dárek by nemělo být omezováno jen narozeninami, Vánocemi a vysvědčením. Pokud své děti však dárky uplácíte (aby neplakal, aby se netrápil, aby měl vysvědčení, které chci, aby, aby…), ztratí i dar jako takový svou hodnotu. Jiná situace nastává, pokud víte, že dítě po něčem opravdu touží. Ale pozor, pak musíte být připraveni nejen slib splnit, ale i na variantu, že se dítě opravdu upřímně snaží, ale na požadovaný výsledek nedosáhne. Zde je rozhodnutí opravdu těžké a naučí obě strany mnohem víc (ať už se rozhodnete dar přesto pořídit nebo nepořídit).
Jaké dávat dárky? Co je málo, co už moc?
Pro některé děti je odměnou čas, který dostanou či pozornost, například možnost jít s rodičem na zmrzlinu, do kina anebo do zábavního parku. Možná si jen společně přečíst knížku, aniž by byl rodič přilepený uchem k telefonu může být dárek. Obvykle ale dítě dostává nějakou drobnost, podle svých preferencí. Mohou to být malé stavebnice, všemožné plastové příšerky, sady na tvoření, oblečení, ale i autíčka nebo doplněk k nějaké oblíbené hračce. Těm starším rodiče často přilepší ke kapesnému. I v tomto případě však platí, že míň je víc. Víc peněz, větší krabice stavebnice anebo panenka neznamená větší motivace. Naopak, od určité hranice je efekt spíš kontraproduktivní. Na to existují dokonce studie. Dražší dárek vám také nedává razítko „dobrý rodič.“ Vztah se buduje jiným konáním, ne jednorázově splněným přáním. Čeho se skutečně vyvarovat, je pořízení domácího mazlíčka jako odměnu. To spadá do úplně jiné kategorie!
Nezabijte touhu se učit
Pokud máte děti na prvním stupni nebo se chystají do první třídy, je dobrou radou nad zlato: Nezabijte v nich touhu se učit. Přirozená zvídavost by se neměla proměnit v otrocké šprtání pro dobrou známku. To dlouhodobě fungovat nebude. Ukazujte dítěti, proč je dobré znát „nenáviděnou“ matematiku (nakupujte společně), knihy jsou plné češtiny a oblíbený seriál často existuje i v angličtině, že vlastivědu mohou ochutnat na výletech a přírodověda ukáže řadu zajímavostí, stejně jako fyzika či chemie. Vyrazte i do zábavních parků s touto tématikou.
Zároveň si uvědomte, že rodičovská láska musí být na známkách nezávislá. Nepodmiňujte svou lásku tím, že má dítě donést známky, jaké si představujete. Statistiky jsou bohužel neúprosné. Místo lepších známek se objevují útěky z domova, záškoláctví a někdy bohužel i sebevraždy. Užijte si tedy spíš vzájemnost, ať už papír nazvaný vysvědčení ukazuje cokoli.