Kde jsi byla? Cos tam dělal? S kým jsi byl? Otázky, které se na první pohled zdají naprosto oprávněné.
Jste rodič a přirozeně se zajímáte o to, co dítě dělá. Jenže někdy je naše snaha spíš na škodu. Zatímco adolescent si své hranice dost tvrdě vytváří, mladší děti mohou mít své možnosti značně omezené. Kde tedy končí dítě a začíná rodič?
Kde jsou mé hranice
Hranice mezi rodičem a dítětem prochází vývojem. Ostatně i jako jejich vztah. Zatímco dítě do jednoho roku je víceméně „energeticky“ součástí matky, předškolák už by měl mít svůj vlastní prostor. Adolescenti pak mají „za úkol“ své možnosti testovat. Jakým způsobem oblast hranic zvládneme je samozřejmě dáno rodinnou situací, zdravotním stavem a vlivem řady vnitřních mechanismů chování jak u dospělého, tak i u dítěte. Tohoto procesu je dobré si být vědom, neboť nám umožní s hranicemi a soukromím pracovat v efektivnějším módu.
Pod kontrolou
Snaha mít věci pod kontrolou je nejčastějším důvodem, kdy rodič začne hranice dítěte porušovat. Začíná to nenápadně. Obvykle na hřišti, kde dospělý začne dítěti vysvětlovat, proč něco musí anebo naopak nesmí dělat. Nejčastěji je to vidět u půjčování hraček. „Nebuď ošklivý chlapeček a půjč to autíčko holčičce,“ je věta, kterou zaslechnete spíš častěji než zřídka. Dítě začne mít pocit, že nic není jeho. To je však obousměrné. I ono si začne vynucovat hračky či pozornost od druhých. Respektujte tedy dítě, když něco půjčit nechce, případně mu nabídněte alternativu. Pracujte také se svými rodičovskými kompetencemi. Cílem totiž není, aby si dítě dělalo, co si zamane. Vždy je to o balancování, kdy zasáhnout (a v jaké míře) a kdy naopak zůstat v pozadí.
Sourozenecké boje o prostor
I když máte doma dvojčata, obvykle se objeví moment, kdy bude chtít dítě vystupovat jen za sebe. A začnou se objevovat témata jako společné koupání, hraní si s kamarádem bez sourozence či samostatné absolvování návštěvy. Pro rodiče je samozřejmě jednodušší sfouknout koupání najednou a na návštěvu vetřít i mladšího/druhého sourozence. Jenže… Tady se nehraje o pohodlnost ale právo na vlastní cestu. Ne vždy je to samozřejmě možné či vhodné. Pokud má jedno z dětí touhu si hrát samo, nechte mu prostor. Pěstujete tím vzájemné vztahy v rodině. Starší sourozenec nemusí mít toho mladšího nutně přilepeného na zádech, stejně jako vy nemusíte své děti či jedináčka zabavovat každou minutu. Nechte je/ho klidně chvíli nudit. I vy máte právo na svůj prostor.
Škola – první závan samostatnosti
Škola je v otázce soukromí velkým krokem a tématem. První třída učí dítě se učit. Rodič tady má určitou roli dozoru, ale i tak by měl vzniknout prostor na vlastní zodpovědnost dítěte. Nejde o to hodit dítě až po krk do povinností, ale postupně jej přivykat. Ve vyšších třídách začne být tématem i samostatný odchod do školy, příchod ze školy, přesun na kroužky… Trénujte zodpovědnost a zároveň u sebe trpělivost a odvahu. Je třeba dítěti důvěřovat, abyste byli v klidu. Nechte ho dělat „malé“ chyby, aby je nemuselo později dělat ve velkém. Například, když ho chytnete, jak si kupuje zakázané sladkosti, vězte, že je lepší danou situaci komunikovat (ne obviňovat, křičet na sebe a vyčítat si) na medvídcích než na alkoholu či drogách.
Mobil – temná stránka rodiče
V okamžiku, kdy se dítě začne samo docházet na různé aktivity (kroužky, škola), případně tráví určitou část dne doma samo, je vhodné mu pořídit mobil. Obvykle je to někdy kolem 3. třídy. S tím však přichází velké úskalí. Mnoho rodičů napadne, že by mohlo své dítě sledovat na dálku, a tak spustí sledovací aplikaci. To platí i pro „projíždění“ historie shlédnutých stránek. Mobily se najednou staly legálním špehovacím zařízením rodiče. Je třeba si však uvědomit, že mobil je skvělým pomocníkem v případě, kdy dítě potřebuje poradit. Na druhou stranu je však nebezpečným nástrojem, pokud mu nedůvěřujete. Zodpovědnost, jak bude dítě s mobilem zacházet, totiž leží na rodičích. Ten by mu měl „svět“ i s jeho riziky vysvětlit. Bezhlavé mobilování či tabletování již v předškolním věku není výukou. Naopak, dítě může získat mylný pocit, že je vše dovoleno a své hranice si nemusí umět nastavit.
Musím to vědět, musím to řešit
Každé dítě potřebuje mít také tajemství. To, že se k vám donese z jiné strany, jak tomu ostatně bývá i ve světě dospělých, neznamená, že jej máte s faktem okamžitě konfrontovat. Dejte dítěti prostor, aby vám tajemství sdělilo samo v čase, kdy dojde odvahy. Snažte se reagovat dospěle, nikoli v nejvyšším stupni emocí. Jedině tak zajistíte, že v době puberty dítě bude ochotno přijít. Své hranice a s ním i soukromí tedy budujeme postupně, krok za krokem. Pokud dítěti nedopřejete prostor včas, bude o to divočejší následující fáze. Navíc, uznáním prostoru dítě učíte empatičtějšímu přístupu k ostatním. Snížíte riziko, že se objeví v područí manipulátorů a na druhou stranu zvýšíte šance, že nebude za neomalence, který ostatním vnikají do jejich prostoru. I do toho vašeho.