Život je pohyb, proces učení. Cesta životem je o sběru informací, jejich spojování v nové celky a nalézání cest k požadovanému výsledku.
Je o objevování možností, posouvání hranic, jejich budování i bourání. Život je o poznávání nepoznaného nebo rozšiřování toho, co už jsme ochutnali, Je naprosto samozřejmé, že součástí této cesty jsou různé odbočky, slepé uličky, zacyklení… Chyby. Proč je však vnímáme jako negativní a nežádoucí a snažíme se jich vyvarovat?
Ačkoli se to nemusí na první pohled zdát zřejmé, práce s chybou je velké téma. Ve své podstatě souvisí s ochotou se učit, objevovat, ustát si to své, ale také zvážit jiný názor a respektovat odlišnost a hledání cest. Chyba svým způsobem představuje hranici mezi tím, co je v určité skupině přijímáno jako žádoucí, tedy standardní, správné, a co je nežádoucí (na tom proč příliš nezáleží) a je třeba eliminovat.
Chyba dle norem
Podle wikipedie může chyba představovat odchylku od normy nebo požadovaného stavu, popřípadě daných pravidel. Ve statistickém pojetí není chyba omyl, ale rozdíl mezi vypočítanou, očekávanou nebo změřenou hodnotou a hodnotou skutečnou nebo teoreticky správnou. Podle metodického portálu rpv.cz chyba označuje výkon žáka, který se odlišuje od požadovaného cílového výsledku nebo vzorového průběhu řešení učební situace. Chybu je třeba do budoucna eliminovat, ale zároveň je žádoucím zdrojem poučení žáka. Schopnost přijímání vlastních chyb, poučení se z jejich dopadu a žádoucí změna chování je jednou z kvalit pro utváření zdravé osobnosti.
Hodnota vs. chyba
Je zřejmé, že chyba je něco, co poutá naši pozornost. Ve většině případů se jí snažíme vyhnout. Proto jí dáváme složité definice, strukturu… Ačkoli jsou slova často vzletná a plná poučení, hlavním cílem bývá se chybě „vyvarovat“. K tomu slouží obvykle trest, který po chybě následuje. Někdy zamračení, povzdychnutí, jindy zákaz, omezení… Nechybovat znamená být standardizovaným, předvídatelným, výkonným prvkem společnosti. Jedincem s hodnotou. Pokud někdo chybuje a dokonce často může se objevit nepříjemná otázka: jsem rozbitý? Je se mnou něco špatně? Není divu, že právě témata spojená s chybou (selhání, zklamání, strach z chyby, očekávání) jsou nezřídka spouštěčem různých problémů, a to jak psychických, tak fyzických. Řadě z nich jde předejít nebo je minimálně zmírnit, pokud se s chybou naučíme zacházet a přestane být naším tabu.
Chyba není jen fatální
Je třeba si připustit, že jen málo chyb je opravdu fatálních, tedy takových, kdy důsledky jsou hrůzné (smrt, vážné zranění, těžké ztráty, omezení svobody…). Tam je třeba rizika důsledně minimalizovat a rozhodně se hodí „návod k použití“ a zdravý rozum. Většina chyb je však výukové prostředí, kde univerzální přístup bývá spíše inspirativní záležitostí než dogmatem. Některé chyby mohou být vážnější, jiné jsou spíš úsměvné. Důležité však je pochopení, jež se za chybou schovává. Cílem není dělat chyby lépe a dokonaleji, ale najít způsob, jak skrze chyby poznat sebe a jít po své cestě. A ta začíná už narozením. Role rodiče (respektive jeho hodnot, které žije) je v tomto případě nezastupitelná. Rodič skrze své jednání (ovlivněné osobními tématy, strachy, ambicemi, očekáváními, zkušenostmi…) definuje dítěti to, co je „správné“ a učí dítě s chybou pracovat.
Chyba v kontaktu s rodičovstvím
Dítě se velmi záhy naučí, co je pro něj výhodné. Za co je odměňováno, za co trestáno. Pokud si však uchová něco ze své živoucí, objevitelské jiskry, začne testovat, jak pevné jsou hranice požadavků a co se stane, když… Tato forma je více než zdravá, i když má svá úskalí. Tím nejnápadnějším je, jak v dítěti „nezabít“ jeho touhu hledat a nacházet a zároveň předejít zranění. Pomůže důslednost a vytyčení pravidel, ve kterých vy jako rodič dokážete fungovat. Jen několika, ale jasných. Tato pravidla se samozřejmě mění podle zkušeností a věku dítěte… Je třeba také pracovat s proměnlivostí prostředí. „Pravidla“ hry se mění spolu s tím, kde se dítě nachází a ne vždy je možné odejít… Pozor také na věty typu: „Je to tvoje chyba“, kdy dítě použijeme jako hromosvod své frustraci a svedeme na něj svou únavu, rozčílení, nervozitu… Někdy se splete rodič. Nastává velká otázka, co s tím. Odpověď je jednoduchá. Přiznat se a omluvit se. I tím dítě učíme, že chyba je lidská.
Chyba a zodpovědnost
Součástí tématu chyba je také zodpovědnost. Pokud věci dělám „po svém“, musím počítat i s tím, co se může stát. Nestandardní řešení přináší i nestandardní reakce. Jsem připraven je unést a nést? I to musíte dítěti ukázat (a to skutečně velmi brzy) a být důslední. V této fázi je to i výuka pro rodiče, který nejednou musí ustoupit ze svého zvykového pole a třeba i připustit, že verze dítěte je prostě „lepší“. Tento proces se pravděpodobně neobejde bez pláče (ať už vašeho nebo dítěte). Pořád je však třeba pamatovat, že navzdory všem filozofickým směrům žijeme ve společenstvích s určitými pravidly a náš svět stále ještě funguje na principu příčin a následků. Věty typu „já jsem to ale nevěděl“ by se ve slovníku neměly objevovat, nebo alespoň ne opakovaně.
Školství a chyba
I školské normy považují chybu za učební materiál. Bohužel ve finále často zůstává jenom u slov na papíře. Způsob hodnocení o vývoji, ale o trestu za chybu. Nevěříte? Stačí se podívat na standardní známkovací systém. Na opravu jedné špatné známky (chyby) je potřeba velmi mnoho dobrých známek. Navíc nejde o opravu samotného tématu, tedy zpětnou vazbu. Jde jen o sběr dalších, nových zkušeností, které jsou opět ohodnocovány. Problém tedy není v systému známkování, ale v systému vyhodnocování a zpětné vazbě. Známka je pouhým číselným ohodnocením momentálního stavu znalostí, nikoli hlubokým vhledem na vzdělanost daného žáka. Je to informace, zda je látka pochopena nebo je třeba na ní zapracovat. Někdy je samozřejmě dosažený výsledek maximem, kterého je dítě schopno, jindy má prostě slabou chvilku nebo mu test nesedl. To, jaká z variant to je by měl pedagog věnovat pozornost a zachovat se podle toho (např. navrhnout opravný test tam, kde z hlediska trendu žáka šlo spíše o výjimku). Jenže na to ve standardním školství čas není. Vy jako rodič byste si však tenhle pohled měli dovolit a posuzovat dítě ne podle vysvědčení, ale podle jeho skutečných znalostí a vývoje.
Konec dobrý, všechno dobré
… a jestli to není dobré, tak to ještě není konec. Ne každá životní situace je snadná, ať už máme pocit, že jsme někde chybovali a přišel trest nebo si s námi osud krutě hraje. Pokud chceme své bytí alespoň trošku udržet v lehkosti, je třeba nechat tyto situace (jakkoli náročné) proběhnout s vědomím, že jejich význam možná pochopíme později anebo nikdy. To je totiž dar „chyby“. Někdy nás natlačí do situace a jejích důsledků proto, že sami bychom nenašli odvahu věci změnit. O tom, že chyba je výukový materiál vás nejvíc přesvědčí okamžik, kdy se dítě učí chodit. Opakovaně to zkouší a padá. Po každém pádu se zvedne a ve finále se chodit naučí. Nespekuluje nad tím, kam a jak má nožičku pokládat, jak zkroutit kolínka a jakým způsobem přenášet váhu. Soustředí se na cíl a zkouší, chybuje, zkouší, chybuje… Nakonec se poučí dost a vykročí. Přesně k tomu slouží chyba. Dává nám možnost vykročit k dalšímu cíli.