Také jste si všimli, že se řada dětských venkovních her vytratila? Přikláníme se k názoru, že řada z nich by stála za resuscitaci. Proč?
Protože nezřídka pomáhají zlepšit fyzickou kondici dítěte, představivost, paměť, stmelí kolektiv, podporují organizovanost i schopnost spolupracovat nebo naopak vytvořit rychle strategii k dosažení konkrétního cíle. Jaké hry už na českých hřištích tak často neuvidíte?
Krvavé koleno
Drastický název maskuje klasickou honičku. Vylosuje se jedno z dětí, které představuje krvavé koleno a určí se (obvykle od 1 do 12), v jakou hodinu Koleno vyrazí na lov. Na předem vytyčeném prostoru (obvykle dětské hřiště) se pak děti rozprostřou a volají: „První hodina odbila, lampa ještě svítila. Druhá hodina odbila, lampa ještě svítila…“ Jakmile se dostanou k číslu, které je startem zavolá dítě, které představuje krvavé koleno: „Lampa zhasla!“ a honí. Ten, koho odchytí je novým Kolenem.
Divoké praskání aneb pámelník
Bílé kuličky dozrávající od poloviny srpna jsou lákadlem každé generace. To lahodné prásk, když se na kuličku šlápne potěší každou věkovou skupinu. Kreativnější jedinci zkoušeli i vytvářet různé praskací symfonie či obrazce. Pozor, kuličky samotné jsou jedovaté, proto práskat, ale nepojídat.
A-ri-zo-na
Hra, která se hodí zejména na výlety pro zoufalé rodiče, kterým stávkují děti s chůzí. Jednoduchou říkačkou a spojenými cviky lze cestu oživit a dítě motivovat k pohybu. Pro připomenutí: „Jedna a dva a tři a čtyři a pět a šest a sedm a osm a devět a deset a klobouk (pravá ruka na hlavu) a hůl (ruku vedle sebe jako byste drželi) a chleba (máte jako položený chléb na levé ruce) a sůl (sypete špetkou sůl) a Arizona (4 rychlé kroky). Dopředu dozadu na bok a zpět (nejprve jednou nohou a v dalším kole střídáte nohy). Celé dle potřeby opakujeme.
Honzo, vstávej
Další chytačka, tentokrát bez běhu, ale zato s podporou fantazie. Jedno vybrané dítě se postaví proti zbývajícím na opačný konec hřiště a postupně vyvolává. „Honzo, vstávej.“ První dítě se ptá: „Kolik je hodin?“ „Pět slepičích,“ odpovídá. Příslušné dítě se pohne o patřičný počet. A pokračuje se… Kroky mohou být mravenčí, sloní, gepardí, račí, veverčí, zaječí… Fantazii se meze nekladou. Vyhrává ten, kdo se první dostane k zadávači nejdříve.
Výdech až na dno: Hutututututu
Pokud potřebuje dítě prohloubit svůj dechový fond, je toto hra právě pro něj. Děti se rozdělí do dvou družstev, přičemž mezi nimi se udělá čára, která reprezentuje hranice území. Vždy jedno družstvo vyšle průzkumníka, který se musí nadechnout a při překročení hranic s výdechem vydávat: „Hutututututu…“ Jeho cílem je plácnout, jako při hře na babu, libovolný počet jedinců a včas, tedy dříve, než mu dojde vzduch (není schopen již vydávat tututututu), se vrátit na své území. Druhé družstvo se jej naopak snaží chytit a zabránit mu se na své území vrátit = jakoukoli částí (stačí rukou) sáhnout na své území. Pokud se jedinec dostane zpět, jdou s ním i všichni, koho se dotkl. Pokud se mu to nepovede, zůstává jako nový člen příslušného družstva.
Rybičky, rybičky, rybáři jedou
Trošku drsnější verze na honěnou či „přetlačované“, která v pamětnících vyvolá vzpomínky na naražená zápěstí a modřiny na rukách. Nicméně lepší trénink výdrže, odhodlání i pochopení vlastních hranic si nelze přát. Principem bylo, že jedno z dětí je určeno/vylosováno jako rybář. Postaví se na jednu stranu hřiště a ostatní na druhou. Po zvolání: „Rybičky, rybičky, rybáři jedou,“ se snaží chytit nějaké dítě. Jakmile ho čapne, chytí se za ruce = vytvoří síť. Strany se otočí, opět se pak po zvolání: „Rybičky, rybičky, rybáři jedou,“ běží proti sobě a rybáři se snaží ulovit další rybky. Rybky se mohou osvobodit pouze tak, že prorazí síť (spojené ruce). Hraje se, dokud nejsou všechny rybky pochytány.
Král vysílá své vojsko
Rybičky mají obměnu ve verzi „Král vysílá své vojsko“, která fungovala na principu dvou družstev. Jedno vždy vyslalo svého rytíře, který měl prorazit hradby (spojené ruce bránícího království). Ti jedinci, kteří hradby neudrželi se přesouvali pod prapor konkurenčního království. Pokud se hradby neprorazily, pak jedinec zůstával v tomto království. Hra končila v okamžiku, kdy už existovalo jen jedno království.
Tleskačky
Umbaj, vary vary vasimbo, umbaj kví a umbaj kvó. Umbaj, vary vary vasimbo, umbaj kvi kva kvo. Přes řeku přeletěla kráva, za řekou zapískal slon. Písk, písk, písk. Prase je překrásné ptáče, slepice snesla citrón. Také si vzpomínáte? Říkanek podobného typu bylo víc, například ještě Rybana jede na koni nebo Měl jsem ženu. Princip byl jednoduchý. Dva jedinci se postavili proti sobě a určitým způsobem tleskaly rukama o sebe. S každým dalším kolem se rytmus zrychloval.
Cukr, káva, limonáda
Tato hra je ještě občas vidět, ale rozhodně stojí za zmínku. Jedno vylosované dítě stojí zády k ostatním (ti zatím stojí na vyznačené startovací čáře) a říká: „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum.“ Při slově bum se otočí. Ostatní děti se během říkačky snaží dostat co nejblíž k jedinci. Na slovo bum musí zmrznout v pohybu. Pokud odříkavač někoho vidí se hnout, zahlásí jeho jméno a ten se musí vrátit na začátek. To se opakuje, dokud se odříkavače někdo nedotkne. Pak se role vyměňují.
Ach ty provázky: Přebíraná
Přebíraná se před pár lety pokusila vrátit do povědomí dětského světa. Vždyť s málem lze udělat tolik. Přebíraná obvykle frčela mezi dívkami. Dostatečně dlouhý svázaný provázek se navlékal na ruce a pomocí prstů a různých otoček se vytvářely roztodivné tvary. Zmiňme kolíbku, dopis, vodu… Existoval také žebřík nebo oko. Ne vždy bylo možné provázek dál přeměnit a tím se končilo. K dosažení patřičného tvaru či výjevu se využívalo různé množství prstů. Speciální verzí pak bylo samo-přebírání, kdy se kombinovalo i různé otáčení zápěstí.
Vyvolávám
Míčová hra, která je o něco méně drsná než vybíjená (ta se ještě v družinách a školním tělocviku uchovala). Princip je ten, že děti stojí v kruhu okolo jednoho vylosovaného hráče, který vyhodí do vzduchu míč a u toho zavolá: „Vyvolávám, vyvolávám… (Blanku)“. Zatímco Blanka se snaží míč chytit a ostatní zatím prchají co nejdál. Jakmile Blanka míč chytne, zvolá: „Stop.“ Děti se musí zastavit. Blanka může udělat 3 kroky směrem k někomu a poté se jej pokusit trefit míčem. Hráč sám nesmí uhýbat. Pokud se Blanka trefí, trefený jedinec je tím, kdo vyvolává. Pokud se netrefí, má trestný bod a sama vyhazuje/vyvolává. Za tři neúspěšné trefy je odměněn přezdívkou, pod kterou je následně vyvoláván.
A co dál?
Tím samozřejmě výčet her nekončí, vzpomenout si můžete na skákání gumy, které lze provozovat i o strom či mezi dvěma židlemi. Zahrát si lze i kuličky. Své kouzlo má i přetahování lana nebo zmíněná vybíjená. A vzpomínáte na nošení pingpongového míčku na lžičce, kterou držíte zuby?