Sympatická zpěvačka a dcera Dalibora Jandy miluje masáže, ráda chodí do přírody, ale nic nedělá organizovaně.
Zpíváte převážně původní tvorbu, mnohé písničky si i sama skládáte, některé jste otextovala. Chcete zpívat jen to, za čím si stojíte?
Ano, přesně, za čím si stojím, co mě baví a naplňuje. Nechci při tom dělat moc kliček, nechci se zabývat bulvárem, nechci se předvádět na základě vztahů ani na základě všelijakých vymyšlených drbů.
Při vystoupeních si sestavujete program sama?
Převážně sama. Mám dva programy. Buď jezdím samostatně, kdy mám asi hodinové vystoupení, tam zpívám většinou s kytaristou. A pak vystupuju s tátou na jeho koncertech. Je fajn, že to můžu střídat. S tátou jsou to převážně koncerty pro větší publikum. Za takovou možnost jsem ráda, i když mi někdo může předhazovat, že jsem protekční a že to mám jednoduché. Považuju to za příležitost, ráda s tátou zpívám a nevidím v tom problém.
Trápilo vás to někdy?
To ne, ale bylo mi občas třeba líto, když jsem si o sobě něco přečetla a bylo na první pohled jasné, že je to napsané zaujatě jen kvůli jménu. Také i proto vůbec nečtu bulvár a jsem neskutečně osvobozená. Českým šoubyznysem se celkově v tomto směru vůbec nezabývám. Často mi připadá bulvárem tak zkreslený, až je to trapně směšné. Číst si o tom, kdo s kým a kde, fakt není pro mě.
Ale hudební trendy sledujete, ne?
To jo, mám to ale spíš tak, že si vybírám, co mě zajímá. Na YouTube sleduju hlavně zahraniční písničky a samozřejmě se snažím inspirovat muzikou, která je mi blízká.
Bavilo by vás mít pořad v rádiu, pouštět tam muziku, a říkat lidem, co je dobré?
Myslím si, že poslední dobou se často stává, že se určitá skupina lidí snaží vnucovat lidem své názory, a to se mi nelíbí. Je to důvod, proč neuznávám hudební kritiku. Jsem přesvědčená o tom, že lidé si sami najdou to, co se jim zdá dobré, tak proč jim něco vnucovat? Moderování by mi třeba i šlo, ale jsem zastánkyní toho, že člověk má dělat to, co ho opravdu baví a na čem také roky pracuje. Vím, že v tomhle mi asi ujíždí vlak. Herci zpívají, modelky moderují. A já mám ty lidi docela ráda, takže jim to rozhodně nevyčítám. Ale pro mě to není cesta, já chci zpívat.
Chápu…
Když mě nedávno lákali do seriálu, odpověděla jsem, že nechci být herečka. Kromě natáčení klipů jsem v životě nestála před kamerou, mezi herci bych si připadala trapně. Nemyslím si, že bych to třeba nějak nezvládla, ale proč bych se měla cpát mezi lidi, kteří mají za sebou filmy, divadlo, školy a praxi? Styděla bych se za sebe, hrát si na všeuměla a za každou cenu být na očích.
Prý ráda pracujete v noci, proč?
Mám ráda, když je kolem mě ticho. To potřebuju, abych se mohla zamyslet jinak než přes den. To mám totiž pocit, že se pořád něco děje, něco mě rozptyluje. V noci je příznivější atmosféra. Ne, že bych přes den neměla čas, spíš se ale nedonutím, abych si dala přirozený popud k vymýšlení hudby.
Jak potom vypadá vaše snídaně?
Jelikož dlouho a ráda spím, snídaně je pro mě tabu. Samozřejmě vím, že bych si měla ráno něco dát, u mě to ale tak nefunguje. I když vstávám dřív, nikdy nesnídám. Moje tělo to nějak neřeší a nepotřebuje.
Takže ráno vůbec nemáte hlad?
Ne. Rozjíždím se v průběhu dne. Napiju se, občas si dám nějaké ovoce, kávu nebo čaj, ale jídlo vždy až v pozdějších hodinách.
A co ráda jíte?
Prakticky všechno, je jen pár jídel, která nemusím. Na naši českou kuchyni nedám dopustit a pak je má zamilovaná asijská. Nikdy jsem neřešila ani nepotřebovala řešit linii. Nemám vůbec tendenci tloustnout. Každý mi říká, že si to určitě vymýšlím a dietu držím. Ale fakt ne, za což jsem opravdu moc ráda.
Máte asi dobrý metabolismus…
Asi to tak je, ale snažím se tomu napomáhat. Jím velmi střídmě. I když mám fakt hlad, nenajím se k prasknutí, což se vyplácí. Je dobré, když člověk jí pravidelně, míň, zkrátka to nepřehání. Ale někdy zhřeším a jím i na noc. Hlavně po koncertech, před nimi totiž nikdy nejím.
Dáte si třeba i skleničku vína?
Nejsem zvyklá pít sama, takže ne. Když si dám občas skleničku, tak jedině s kamarády. Vinař nejsem, nějak jsem vínu nepřišla na chuť, spíš mám ráda opravdu kvalitní šampaňské, jednou za čas to beru jako degustační zážitek.
Cvičíte?
Velmi málo. Občas si jdu zaběhat, ale celkově obdivuji lidi, kteří mají disciplínu a cvičí pravidelně. Já v tom prostě na sebe nejsem dost přísná.
A co pěší túry, máte je ráda?
Chodím ráda do přírody. Vždy je to ale takové neorganizované. Příroda pro mě znamená svobodu a uvolnění myšlení. Velmi ráda mám třeba hory. V tomto směru jsou pro mě stále nejkrásnější slovenské Tatry, které velmi dobře znám a mám je hluboko v srdci. Jsou dokonalé jak v létě, tak v zimě.
Prostě nejste otrokem žádné pravidelné činnosti…
Ráda chodím pěšky, teď ale hodně řídím, tak jsem trochu zlenivěla. Celý život jsem byla zvyklá jezdit emhádéčkem, chodit pěšky, a tak i teď udržuju fáze, že nechávám auto na metru, kterým dojedu dál do centra. Když je teplo, dám si do uší sluchátka a jdu. Nachodím tak spousty kilometrů, což je pro mě největší odreagování.
Baví vás řídit?
Baví a moc. Dlouho jsem se bála, řidičák mám osm let. Do řízení jsem se pustila asi tak před rokem a půl. Říkala jsem si – buď, anebo. Je to příjemné zpestření, při řízení si dám hudbu na plný pecky, zpívám si a zase je to pro mě nová životní zkušenost.
I když pravidelně necvičíte, vypadáte svěže. Asi je to tím, že jste neustále v pohybu…
Co se týče vzhledu, pečuju o sebe, ale zase ne nějak extrémně. Občas chodím na kosmetiku, mám ráda wellness, chodím do sauny, vyžívám se v thajských nebo indických medicínách nebo masážích. Naplňuje mě to, je to úžasné. Nedávno jsem byla na filipínské masáži, která mě také velice zaujala. Šlo o akupresurní body, baví mě ta atmosféra, kterou tam umí navodit! I v kosmetice se čím dál víc snažím nacházet věci, které nejsou třeba až tak komerční, ale jsou přírodní. Na vše se snažím jít, jak se říká, selským rozumem. A také se mi osvědčuje, že čím méně se člověk stresuje, tím více se mu to v dobrém odráží na kondici a vzhledu. Velmi věřím i na duchovno.
Působíte jako optimistka, jste taková?
Myslím, že asi jsem. Nesu si s sebou i určitá negativa, většinou s nimi ale bojuju sama. Pak se zamyslím a zjistím, že jsem vlastně hrozně šťastný člověk!
Nepotřebujete se někdy vypovídat?
To jo. Ale já nepatřím k těm, co své problémy ventilují veřejně. Jen tak někomu se nesvěřím.
Vydala jste tři alba, poslední nese název V muzeu lásky. K titulní písničce jste složila hudbu i text. Jaký máte k albu vztah, které písničky máte nejradši?
Mám tu desku ráda celou, je těžké vybírat. Vymyslela jsem si i vizuál, aby to dávalo dohromady romantický celek, což se mi, myslím, povedlo. Nejradši mám asi písničky, které jsou moje. Právě V muzeu lásky nebo Amor lásky, ta je víc rocková, hlasově jsem se tam projevila. Dala jsem do toho všechno. Líbí se mi i Tvůj stín je se mnou, to je pomalá a citlivá písnička, krásný text mi napsal Pepa Fousek.
Jediná převzatá písnička je Mám strach, kterou jste otextovala. Proč jste po ní „sáhla“?
Měla jsem za cíl udělat jednu předělávkovou písničku, kterou začínám a vždy rozjíždím vystoupení. Je to super a zabírá to. Lidé znají melodii, zpívají se mnou, a i když neznají český text, za chvíli pochopí. Jak se říká – v jednoduchosti je síla, což zafungovalo!
Je těžké složit něco nového, co ještě nikdo nesložil?
Je to hrozně těžké. Mám pocit, že cokoli člověk složí, něco mu to připomíná. Tónů není nekonečné množství, takže to musí jít v kruhu, ale kombinace pořád jsou. Bude to ale čím dál těžší.
Co vás nyní čeká?
Momentálně připravujeme nový videoklip k písni Nejsem bludný kámen, což bude vizuálně hodně romantická záležitost. Moc se na to těším! Stále vystupuju na koncertech, které lze najít na mých stránkách nebo na mém facebooku, kde se komunikuje víc, nejlíp a nejrychleji.
Facebook tedy upřednostňujete?
Pro práci, kterou dělám, je to pomoc. Nejsem z toho na nervy, koriguju, co tam dávám. Nevkládám tam každých deset minut svůj denní režim. Jsem ráda, že tam můžu komunikovat s fanoušky, seznámit se s jejich názory, vidím statistiky, co se jim líbí víc, co méně. Když člověk může promlouvat k lidem, kteří jsou podobně naladění, je to moc fajn.
Autor: Andrea Cerqueirová