S dětmi je svět barevnější

Miluje rozmanitost, v jídle i v životě. Kromě zpěvu a tance ráda vaří - je autorkou knihy Řecká kuchyně.

Jste autorkou knihy Řecká kuchyně. Je kompletně zdravá, nebo se tam najde i něco nezdravého?
Řecká kuchyně je jednou z nejzdravějších, je to tradiční kuchyně ověřená staletími, takže se v ní nemohou ujmout žádné špatné věci. Řekové mají zálibu nejen v dobrém jídle, ale vždy si zároveň všímali účinků na lidský organismus. Zajímá je, jak se co tráví a co to tělu způsobuje. Není překombinovaná kořením. A není to žádná náhoda, že se řecká kuchyně vyvinula věky do geniálně vyvážené jednoduchosti.

Co se z ní nejvíc ujalo v Česku?
Třeba tzatziki. Legrační mi ale připadá, že Češi v tom názvu používají pomnožné číslo – ty tzatziki, přitom je to střední rod – to tzatziki. Dost často se v Česku říká i „ouzo“, ale správně se to vyslovuje „uzo“. V řečtině není „u“ jako jedno písmeno, proto kdo chce kamarádit se mnou, musí to říkat správně.

Oblíbené jsou i řecké olivy, že?
Jistě a taky Metaxa a nesmíme zapomenout ani na populární gyros. Mým kamarádům chutnají i vinné listy, které jim podstrkuju. Velkou část řecké kuchyně tvoří čistě zeleninová jídla, jejichž základem je olivový olej, který je ze všech možných tuků nejzdravější. Dokonce se říká, že jen díky němu je v Řecku nejméně srdečních onemocnění. Češi mají někdy pocit, že olivového oleje je v řeckých jídlech až moc, ale taková mají jídla správně být.

Výborný je také sýr feta…
I ten mají Češi rádi, ovšem nevědí jednu věc. Řekové si ho kupují ve velkých konzervách, doma ho pak k použití po částech dávají na pár hodin do vody, aby nebyl tak slaný. Stejné je to s olivami, v Řecku je jich většina velmi slaných, ale existují i ty méně slané. Dlouho jsem to nevěděla, až jeden můj strýc kupoval olivy, které byly naložené tak, aby tolik slané nebyly. A docela mi zachutnaly.

Kdysi jste se sestrou Tenou pořádaly řecké trhy na pražské Lávce. Pořádáte je ještě?
Už ne, bylo to v době, kdy tady řeckých obchodů moc nebylo, a chtěly jsme s nimi lidi seznámit. Byla tam k dostání třeba řecká vína a různé lahůdky. Dnes už lidé znají řecké taverny i obchůdky, takže to ztratilo smysl. Už si je umí najít sami.

Vaříte si řecká jídla i doma?
Jistě. Mimo to, že je řecká kuchyně chutná a zdravá, je i velmi rychlá. Česká jídla nevařím, ráda si je dám jen jednou za čas v restauraci.

Je nějaké řecké jídlo, které máte nejraději?
Ráda zkouším všechno možné. Ještě nebyla řeč o rybách, které miluju. Když jsem byla ještě holka, náš táta je výborně připravoval, Tena je ale neměla ráda. Táta mi říkal: „Ty máš ale hloupou sestru, ona nechce to nejlepší z řecké kuchyně.“ Ryby vždycky doma dělal on. Chodil tenkrát nakupovat do brněnské Rybeny tak dlouho, až se tam seznámil s paní, co tam prodávala. Tak aspoň po smrti maminky nebyl sám.

Kdy jste vlastně řecká jídla začala jíst?
Odmala, maminka s babičkou vařily řecky. Když jsem v roce 1975 poprvé Řecko navštívila, sbírala jsem recepty po tetičkách. Moc mi chutnaly třeba „paputsakia“, což je zapečený lilek plněný mletým masem a posypaný sýrem. Oblíbila jsem si i musaku. Všechny moje tety byly výborné kuchařky, a přitom každá dělala musaku úplně jinak. Každá se předháněla, že právě ona mi dá ten správný recept. A to byl základ mé knihy Řecká kuchyně.

Jaké to vlastně bylo, když jste poprvé – už jako dospělá – navštívila zemi svého původu?
Krásné, což bylo umocněno tehdejší atmosférou, která by se dala srovnat s rokem 1989 v tehdejším Československu. V roce 1974 v Řecku padla vojenská junta, začali se tam vracet emigranti z celého světa. A tehdy jsme tam s Tenou zažily koncerty největších řeckých hvězd. Rok před tím jsme byly na festivalu v Sopotech, kde jsme se seznámily s řeckým producentem Takisem Kambasem, který nás později provedl různými hudebními kluby a koncerty. Vzal nás třeba na stadion, kde zpívala celá hudební a pěvecká elita. Pro nás to byl neopakovatelný zážitek! V té době byla v celém Řecku naděje, lidi přemýšleli, co s nově nabytou svobodou. Úplně zářili.

Kdy jste se začala více zajímat o to, že máte řecké kořeny?
Do Československa jsme s Tenou přišly jako malinké po druhé světové válce. Přišlo sem tehdy asi tři tisíce dětí, které Československo přijalo. Děti byly většinou bez rodičů a byly umísťovány do dětských domovů. Maminka ale dělala vychovatelku v dětském domově ve Veselíčku na Moravě, takže jsme byly pořád s ní, v řeckém prostředí, odmala tedy mluvíme řecky. Byly jsme v lásce k Řecku vychovávané, ale sám se o to člověk začne zajímat až tehdy, když nabere víc rozumu a pozná zem na vlastní kůži.



Kdy jste se tedy s tím, že máte řecký původ, začala ztotožňovat?
Až později. Když jsme se sestrou přišly do Brna a začaly jsme zkoušet s muzikanty, vůbec nás nenapadlo dělat řecké věci, chtěly jsme dělat soul, americkou muziku, řecká muzika pro mě byla spojená spíš s dětstvím. Obloukem jsem se k ní dostala za pár let. Až když jsme přijely poprvé do Řecka a viděly a slyšely tu obrovskou produkci tamní hudby, ponořila jsem se do toho a tehdy mě to nadchlo. Nejvíc mě okouzlilo něco, na co se člověk předem ani v představách nepřipraví – že existuje země, kde všichni mluví řecky. To bylo to ztotožnění. Ale jinak jsem si definovala jasně, že být ze dvou kultur je pro mě velké plus.

Souhlasíte s tím, že se různé národy nejlépe sbližují přes jídlo a přes kulturu?
Ano, a já to beru přes muziku. Muzikanti spolu žádné problémy nemají a navzájem se inspirují. V Čechách třeba nejsou obvyklé liché rytmy, které jsou typické pro jižní státy. Milujou je ale i jazzmani. Jednou v Brně jsem vzala Martina Kratochvíla na řeckou zábavu a chtěla ho vtáhnout do kruhového tance, on si rytmy propočítával a ptal se mě, jak se to počítá. Říkám: „Nevím,“ a on na to: „A jak to, že na ně tak zlehka tančíš?“ Řekla jsem, že to tak prostě cítím. Tím byl fascinován, protože tady je za lichými rytmy u muzikantů často cítit plno dřiny.

Vedete i kurzy řeckých tanců a jednou za rok vyrazíte tančit do Řecka. Jaké to je?
Úžasné. Každý rok letíme na jiný řecký ostrov, letos Samos. Loni jsme byli na ostrově Karpathos, který je překrásný. Vždy si říkám, že nic lepšího už neuvidíme, a nadšení přichází znovu a znovu.

A co třeba Kréta?
Ta je taky fantastická. Kus pohoří hozený jen tak do moře. Na Samos jsme letos vyrazili první letní den – 21. června, a vraceli se 1. července. Na cestu s námi se mohou vydat i lidé z venku, kteří na naše kurzy nechodí, týká se to tedy i mimopražských. Vždy se sejde smíšená skupina, začátečníci i pokročilí. Učíme se ty nejjednodušší tance a pak se můžeme vrhnout na ty složitější.

Jaký je program zájezdu?
Většinu dne mají lidé vlastní program. Jen ráno kolem desáté se sejdeme v nejbližší taverničce. Dáme stoly bokem, pustíme muziku a hodinu si potančíme. Projedeme tance z celého Řecka, přičemž místní lidé většinou znají pět šest celořeckých tanců a pak ty své domácí. Kdybychom chtěli řecké tance spočítat, jsou jich stovky!

Jezdí s vámi jen ženy, nebo i muži?
Jezdí i manželské páry, je ale fakt, že tančí většinou ženy, muži jen posedí v koutku taverny a dají si kávu. Když je vyzývám, ať to taky zkusí, ženy mi říkají: „Marti, raději se ho ani neptej, nebo sem se mnou zítra ani nepůjde.“ Chlapi se nechtějí ocitnout v situaci, kdy se mají učit něco, co neumí. Ženy jsou v tomto odvážnější. I do kurzů v Praze chodí hlavně ony. Česko je prostě zemí netančících mužů.

Jak často kurzy pořádáte?
Každý čtvrtek od 18 hodin v Belgické ulici. Tena říká, že ona nechodí, protože by si zničila postavu – moc se prý po tom hubne. Jsou tam dvě tělocvičny, v jedné cvičí začátečnice, v druhé pokročilejší. Já běhám z jedné tělocvičny do druhé. A se všemi si zatančím. Řecké tance jsou radost, která vás taky udržuje v dobré kondici.

Zpíváte pravidelně na pražské Lávce, koncertujete po republice. Jezdíte i po festivalech?
Na festivaly nás kupodivu moc nezvou. Přitom by se tam naše muzika hodila, krásně by to oživila. Ale byly jsme třeba na litoměřických slavnostech Země živitelka, vzaly jsme s sebou tanečníky, zpívaly jsme, oni tančili, šli dokonce mezi lidi a někteří odvážlivci pak tančili taky.



Na Lávce jste vloni v prosinci pokřtily Zlatou kolekci, trojalbum vašich největších hitů…
Ano, písničky s námi pečlivě vybírali dva přátelé Patrik s Davidem, kteří znají dopodrobna celou naši tvorbu. Jsou tam i věci, které nikdy na žádných nosičích nevyšly a dělaly se jen pro televizní pořady. Na křest jsme pozvaly mladinkou řeckou rodinnou kapelu z Brna, jsou to tři bratři Morasovi a jejich táta. Říkají si Parea, což znamená „dobrá společnost“. Ti nás doprovodili v řeckém repertoáru a české hity s námi zahrála kapela Professor pod vedením Richarda Markuzziho. A jako třetí kapelu jsme tam měli skupinu Arionas, se kterou dělám řecký, perský a španělský repertoár.

Mívala jste i samostatný recitál v Balbínově poetické kavárně. Uvádíte ho ještě?
Někdy ano, je to recitál s výborným klavíristou Vláďou Strnadem, nese název Balady, šansony, blues. Naposledy se konal v sálku Slovenského domu v Praze v Soukenické, a skončilo to tím, že jsme pak všichni zpívali slovenské a moravské lidovky. Je tam malý bar a tak to se slovenským vínkem dostalo krásnou tečku.

Letos oslavíte kulaté výročí, které by vám nikdo nehádal. Kde berete energii?
Nevím. Popravdě lidi tohoto věku si taky představuji trochu jinak. Když to číslo vyslovím v souvislosti se mnou, je to divné. Tak si ho raději ani nevšímám. Možná je to tím, že nechodím na plastické operace, na botoxy a nechávám to na přírodě. Moje hlavní motto je Nedělat si ze života peklo a žít co nejlíp, protože nikdo nevíme, na jak dlouho to máme nalinkované. Nezatěžovat se hloupostmi, kterými se člověk vnitřně užírat nemusí, protože je stejně nevyřeší, když na ně nemá vliv. A naopak zařadit do života věci, které přinášejí radost nám i okolí. To má smysl.

Autor: Andrea Cerqueirová

Zaslat dotaz do poradny