Herečku proslavila role princezny. Vánoce má ráda, zimu jako takovou moc ne.
Máte ráda zimu a Vánoce?
Vánoce mám ráda už odmalička, ale zimu jako takovou moc ne. Pro mě představuje rozbředlý sníh, plískanice, takovou tu vlezlou zimu, kdy na sebe musíme navlékat spoustu oblečení, rozmrazovat auto a další nepříjemné věci. Takže zaplaťpánbůh za Vánoce, jsou světlem, které to dlouhé zimní období rozjasní. Vánoce pro mě představují také pohádky, na které jsme se jako děti těšily celý rok. Dnes je běžné, že děti vidí pohádky denně, mají je na DVD, nejsou jim vzácné. Ale třeba my s bráchou, když jsme byli malí, tak jsme se už nemohli dočkat, až o Vánocích poběží jedna za druhou.
Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE
Mezi našimi pohádkami si stále velmi dobře vede ta O princezně Jasněnce a létajícím ševci, kde máte hlavní roli. Jak jste se k ní dostala?
Tak, že jsem potkala na Barrandově Zdeňka Trošku, který na mě zdálky volal: „Míšánku, mám pro tebe roli v pohádce!“ My jsme se znali už z natáčení filmu Poklad hraběte Chamaré, což byla úžasná práce. Tehdy mi bylo 14 nebo 15 let, nějak tak, už přesně nevím.
Nestýská se vám po rolích princezen? Zahrála byste si ještě nějakou?
Tak to opravdu ne, kousek před padesátkou, to by mě ani ve snu nenapadlo. V těchto věcech netrpím sentimentem. Čas princezen prostě skončil, mám vrásky, ale v mnoha ohledech to přináší i úlevu. Různé nedostatky už mi lidé tolerují.
princezna Jasněnka
Kromě princeznovských rolí si vás někteří diváci ještě vybaví i jako Leu v seriálu Ordinace v růžové zahradě. To ale byla záporná, vašemu naturelu naprosto odlišná role…
Byla, ale jsem za ni ráda. Přijde mi, že záporné role jsou psány lépe než ty kladné. Lea mě bavila, byla asi jedna z nejlepších příležitostí, jakou jsem kdy dostala.
Pojďme zpět k vánočním svátkům. Pamatujete si ještě, kdy jste přestala věřit na Ježíška?
To si vůbec nevzpomínám. I když, já na něj vlastně věřím pořád. Když Romča (syn Roman, pozn. aut.) letos nastoupil do první třídy, brzy přišel s tím, že Ježíšek neexistuje. U nich ve třídě dva kluci všem oznámili, že dárky dávají rodiče. Některé děti jim uvěřily, jiné byly na rozpacích. Když se mě pak na to Romí doma zeptal, řekla jsem mu, že Ježíšek existuje jenom pro ty, kdo na něj věří, ale že si samozřejmě dávají dárky i lidi mezi sebou, dělá jim to radost, a proto obdarovávání nenechávají jenom na Ježíškovi. „Já na Ježíška stejně nevěřím, on není,“ trval malý na svém. Po chvilce za mnou ale přišel a povídá: „Tak jsem se rozhodl, že na něj radši ještě taky budu věřit.“
Co říká váš syn tomu, když vidí maminku v televizi?
Protože mám i kolegyně kamarádky, které Romi vídá v televizi i s jejich dětmi, přišlo mu to odmalička normální. Pohádky, ve kterých jsem hrála, jsem mu ještě nepouštěla, teprve vloni viděl Jasněnku a pár dílů televizního seriálu Z pekla štěstí. Začal to pak nějak rychle chápat a ke konci školky už to nabralo šrumec, když viděl, že mě poznávají i lidi na ulici a jeho spolužáci mu říkají, že mě znají. Ptal se: „Maminko, oni tě lidi znají? A mě taky?“ Odpověděla jsem mu, že o něm vědí. Tak si to začal nějak pomalu propojovat a víc už se tím nezabýval.
Míšo, Vánoce jsou svátky klidu a pohody, které trávíme nejčastěji v rodinném kruhu. Kdo vytváří ten váš kruh?
Syn, moje maminka a bratr s rodinou. Kruh pak ještě uzavírají dvě fenky, tříletá labutěnka Bessy a téměř tříletá afghánka Justy.
Myslíte afghánského chrta…
Ano. To je plemeno, které mě vlastně provází už odmalička. Když mi byly čtyři roky, táta koupil prvního afghánského chrta, kterému jsme dali jméno Lord. Koupil ho od jednoho pána, který ho prý našel. Od mého dětství jsme měli různá plemena psů, ale afghán je v naší rodině už čtvrtý.
O vás je známo, že kromě psů máte ráda i koně…
Na koni jezdím od šestnácti let. Ale zamilovala jsem se do nich ještě dřív, než jsem se na ně posadila. Je zajímavé, že když člověk na něco usilovně myslí, když si to moc přeje, tak to jakoby i přitahuje. Alespoň u mě to tak je. Jako holka jsem si moc přála dostat roli, kde bych jezdila na koni. A dostala jsem ji. Ve filmu Věry Plívové Šimkové Hledám dům holubí, kde jsem hrála Markétu, která prakticky z koně vůbec nesleze.
Jaký je svět z koňského hřbetu?
Nádherný, krásný. Já na něm zažívám spíš takové ty romantické vyjížďky, nikdy tam u mě nebyla touha po sportu, že bych skákala parkur nebo dělala drezuru, to ne, vždycky u mě převažovala romantika. Jízda na koni je navíc velmi zdravá, když si dáte plnohodnotnou hodinovou vyjížďku v klusu, ve cvalu, a předtím jste třeba rok na koni neseděli, tak ucítíte doslova každý sval v těle.
Dá se začít s jízdou na koni v každém věku?
Dá. Znám víc lidí, kteří začali třeba až v padesáti. Většina z nich akorát lituje toho, že nezačali dřív. Když sedíte na koni, myslíte jen na tu krásu kolem, vypustíte všechen stres, shon, starosti.
Všechno, co jste vyjmenovala, souvisí i s předvánočním obdobím. Jak ho prožíváte vy? Hekticky nebo v poklidu?
To záleží na tom, co se zrovna člověku děje v životě. Poslední dva roky jsou u mě spíš v takovém hektičtějším duchu. Dříve jsem třeba měla dárky zabalené už v listopadu a nakoupené v srpnu nebo v září. Když mi prostě něco padlo do oka, řekla jsem si, to by mohlo udělat radost tomu a tomu člověku, tak jsem to koupila a pak jsem mu to dala na Vánoce.
Dárky, ať už darované nebo obdržené, o člověku hodně napoví…
To je pravda. Jsou dárky osobní, které už když kupujete, tak si uvědomíte, o čem ten člověk během roku mluvil, co třeba nemohl sehnat nebo co se mu líbí. Tak mu to koupíte a ta radost je pak oboustranná. Vždycky se snažím být všímavý Ježíšek. Co ale nemám moc ráda, to jsou velkolepé dary. Lidi to přivádí do rozpaků. Jak takový dárek přijmout? A je i můj dárek dost velkolepý?
Z jakého dárku jste měla největší radost?
Pro mě je největší dárek syn Romí.
Syna jste měla až ve čtyřiceti. Některé maminky, které měly první dítě v tomto věku, se cítí unavené, jiné prý naopak dítě nabíjí energií. Jak jste na tom vy?
Každé dítě je jiné. Romí je moc hodný, byť pusu nezavře, takže člověk neustále na něco reaguje, odpovídá, vysvětluje, ale alespoň si tím procvičím mozkové závity. Jinak nikdy ani neměl tendence třeba na sebe něco strhnout, padat z výšky, odmalička úměrně věku všemu rozuměl a všechno pochopil. Samozřejmě znám maminky, jejichž děti jsou neřízené střely. To se jim pak nemůže nikdo divit, že jsou unavené a vysílené.
A co porod v tomhle věku, nebála jste se?
Věřila jsem, nebo spíš cítila, že všechno bude v pořádku. Samozřejmě, že jsem před vyšetřeními bývala nervózní, člověk ve čtyřiceti už o zdraví přemýšlí víc, než ve dvaceti. Ale moje babička, Vídeňačka, porodila mámu ve 41 letech a také to zvládly.
Vy máte rakouské kořeny?
Ano, babička z máminy strany se narodila ve Vídni a pak se přivdala do Prahy. Ve Vídni vystudovala hudební konzervatoř, hru na klavír, byla také profesorkou jazyků, uměla výborně francouzsky a samozřejmě německy, takže si například vzpomínám, že ještě když žila, bylo u nás na Vánoce zvykem zpívat Tichou noc v němčině. Tu tradici před rozbalováním dárků dodržujeme dodnes.
Máte ještě nějakou jinou rodinnou vánoční tradici? Co třeba netradiční recepty?
Tak nevím, jestli přímo netradiční, ale právě tahle babička dělala bramborový salát, který se v naší rodině dědí. Je to salát bez příchutí, čistě jenom brambory, okurky, cibule, sůl a majonéza. Brambory ovšem musí být chuťově kvalitní. Je to úplně jednoduchý recept, ale právě v té jednoduchosti chuť bramborového salátu vynikne. Babička vždycky říkala, že to je ten základ, ten pravý bramborový salát, a všechno ostatní si pak už lidi přidávají sami, podle toho, co mají rádi.
K salátu máte kapra nebo řízky?
Kapra máme, ale jíme ho jenom já a švagrová. Vařím i rybí polévku, takovou jemnou, dobrou, bez té nejsou Vánoce. To sní pár lžic i ti, kteří kapra nejedí. No a ostatní, maminka, bratr a děti, mají k salátu řízky.
Když je venku taková ta vlezlá zima, o které jsme se bavily na začátku, co vás zahřeje? Grog nebo čaj?
Tak grog určitě ne. S alkoholem jsme se v životě nějak nepotkali, neskamarádili, snad jen na horách si dám svařák, a to ještě hodně sladký. Doma by mě to ani nenapadlo. Ovocné čaje taky moc nemusím, co mám ale ráda, jsou čaje bylinkové. Sezónně mám nějaké bylinky i na zahrádce, třeba mátu nebo meduňku. Mám ráda lipový, šípkový, ale úplně nejvíc asi zázvorový čaj s kapkou medu.
Kdybyste měla napsat dopis Ježíškovi, co by v něm bylo za přání?
Jedno přání by bylo určitě zdraví, protože když je člověk zdravý, má šanci v životě zvládnout všechno. A když dovolíte, další přání už si nechám pro sebe.
Vizitka
- Michaela Kuklová se narodila 8. dubna 1968 v Praze
- Už na základní škole se začala objevovat v různých TV pohádkách a inscenacích.
- Po vystudování pražské DAMU začala hostovat v divadle v Ústí nad Labem a v Činoherním klubu.
- První větší filmovou roli získala roku 1981 ve filmu Skleněný dům.
- Následně hrála v řadě filmů a pohádek, z nichž k nejznámějším patří Poklad hraběte Chamaré, Playgirls I a II, Andělská tvář, O princezně Jasněnce a létajícím ševci nebo Z pekla štěstí I a II.
- V současnosti hraje v několika hrách pražského Divadla Artur.
- Jejím bývalým manželem je herec a filmový producent Jiří Pomeje.
- S podnikatelem Romanem Holomkem má syna Romana (10 let).
text: Saša Stušková
foto: Majka Votavová, Saša Stušková
Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE