Herec, spisovatel, dabér a moderátor má rád vlídný humor, kterým také sám hýří.
Jaký druh humoru je vám nejbližší?
Mám rád vlídný humor, který neuráží. Poslední dobou se ale bohužel čím dál častěji setkávám s tím, že humor je dělaný na úkor někoho. Pozvat si hosta a během několika minut ho zlikvidovat a pozurážet je ohromně jednoduché, ale to já opravdu nemusím. Raději si udělám legraci sám ze sebe, což je úplně nejvděčnější, protože člověk zná sám sebe nejlíp a těch možností a témat je nekonečné množství.
To každý nedokáže, udělat si legraci sám ze sebe…
Ale když to dokážete, je zajímavé pozorovat lidi, jak to kvitují, protože na to nejsou připravení. Pro mě je pak také velkou odměnou to, že do mých pořadů přijdou lidé, kteří jinam nechodí a ví, že z nich nebudu násilím nic tahat, že je nezesměšním, protože když už si z někoho utahuju, tak převážně sám ze sebe.
Vypekl jste 1. dubna někoho aprílem? Nebo někdo vás?
Když si uvědomím, že je apríl, tak si dávám větší pozor a jsem ostražitý. Ale mám z 1. dubna výbornou historku. Jednou jsme s Michalem jeli vlakem domů z Ostravy, a protože bydlíme v Libni, kousek od vlakového nádraží, ptali jsme se, jestli tam vlak staví. Průvodčí nám řekl, že bohužel ne, ale jestli chceme, tak za tisícovku nám zastaví. Podotýkám, že to bylo 1. dubna, tak jsme si hned řekli: „To je nějaký vtip, ne?“ Ale za chvíli přišel průvodčí znovu a v ruce držel drážní zákon, podle kterého se dá opravdu vlak nižší kvality zastavit za pět set korun a vlak vyšší kvality za tisíc. Na jakékoliv zastávce. Takže se nám to sice prodražilo, ale tu tisícovku jsme mu dali. Na památku jsme si nechali i doklad o zaplacení, ale protože je na něm datum 1. dubna, dodnes nám to nikdo nevěří.
s přítelem Michalem Jagelkou a kamarádkou, zpěvačkou Evou Pilarovou
Přenesme se nyní z vlaku k vaší práci. Do svých pořadů si často zvete umělce staršího věku, kteří jsou dobře naladěni, veselí. Přijde mi, že mají mnohem více optimismu, než lidé o generaci mladší…
O několik generací mladší. Zrovna dnes, kdy jsme se sešli, jsem točil pro Český rozhlas rozhovor s Aťkou Janouškovou. Ač nevypadá, je jí už 85 let a je to pořád takový veselý, roztomilý diblík. Když vám tito lidé odvypráví svůj životní příběh, jak prožili válku, padesátá léta, komunismus, tak nějaké zvýšení, snížení důchodů, co to je? Prožili tak těžký život, že dnes je už nic nerozhází. Naše generace je, hezky česky řečeno; rozcapená, rozmazlená, už nevíme, coby… Na všechno nadáváme, ze všeho se hroutíme, ale nikdy jsme vlastně neměli pořádné starosti.
v Divadle u Hasičů
Ti lidé jsou tím, co zažili, posíleni…
Přesně tak. Například jeden z nejvtipnějších lidí, které jsem kdy zažil, byl Arnošt Lustig. Ten když vyprávěl o koncentračním táboře, měl jsem pocit, že veselejší místo neexistovalo. Právě proto, že o tom vyprávěl s nadhledem. Říkal: „Ano, bylo to strašné, umírali tam lidé, ale museli jsme udělat něco, aby i tam byla legrace, abychom se zasmáli.“ Lidé s nadhledem a životní zkušeností, kteří něco zažili, se umí smát, umí se bavit. Zdaleka si nestěžují tak jako my. A řekl bych, že to platí právě nejvíc u těch osmdesátníků a výš.
Vaše popularita je spojena se slušností a laskavostí. V dnešní době je poměrně těžké nesklouznout ke dravé komerci a zachovat si tyto vlastnosti…
Já myslím, že není. Člověk si prostě musí umět stanovit určité hranice, ze kterých nesleví. Nádherně to kdysi vysvětlil na jednom příkladu Jiří Sovák, kterého jistý režisér obsadil do role a chtěl po něm něco jiného, než byl jeho naturel. Když už mu to říkal po několikáté, pan Sovák na to: „Pane režisére, vy jste mě viděl někde ve filmu, tam jsem se vám líbil, proto jste mě obsadil. Čili když to opíšu, vy jste někde jedl můj guláš a ten vám chutnal, tak jste si ho objednal. A já umím jen takový guláš. Jiný vám vařit nebudu. Jezte nebo nechte být.“ A tak je to i u mě. Pokud bude zájem o moji práci, tak jak ji dělám, budu ji tak odvádět i nadále. Ale kdyby mi někdo řekl; buď povrchnější, buď bulvárnější, nebudu tu práci dělat raději vůbec. Nepatřím mezi herce, kteří chtějí zemřít na jevišti.
Aleše Cibulku má ráda i zpěvačka Lucie Bílá, na fotografii mu blahopřeje k vyprodané Lucerně u příležitosti 1000 vysílání Toboganu
Kde se u vás vzala láska k první republice?
Ani ne tak k první republice, jako spíš k filmům, které v té době vznikaly. Protože jinak byla ta doba velmi těžká a rozhodně bych v ní nechtěl žít. Hlad a bída, přede dveřmi válka, to jen v těch filmech pro pamětníky je všechno růžové a chudá dívka přijde ke štěstí. Na druhou stranu, ty filmy se točily proto, aby lidé na útrapy kolem sebe zapomněli. Byly prostoduché, ale ničím neublížily, nestresovaly. To jen dnes, kdyby hlavní hrdinka nebyla přinejmenším svědkem dvou vražd, nerozvedla se, nepotratila, nepáchala sebevraždu, tak na rozdíl od Madly z cihelny, nemá šanci zaujmout.
za první republiky se měli dobře jen někteří, Aleš by si možná žil dobře :-)
Byla bída, byl hlad, co lidé jedli?
Aniž by si to uvědomovali, tak svým způsobem jedli zdravě. Protože co si sami nevypěstovali, to neměli. Jistě, nejedli tolik masa, ale zase třeba na vesnici ano, tam pěstovali kuřata, králíky, posílali to lidem do města. Měli domácí slepice, domácí vajíčka, vlastní zeleninu, brambory a řekl bych, že rozhodně o hodně lepší kvality, než nabízí dnešní supermarkety.
Nějaká špatná zkušenost?
Ani ne špatná, ale k zamyšlení. Dostal jsem chuť na klasickou, českou bramboračku. Nebyli jsme zrovna na chalupě, ale tady v Praze, zašel jsem tedy do jednoho supermarketu, a tam: mrkev z Itálie, petržel ze Španělska, cibule z Německa, brambory z Polska. Ještě, že jsme měli doma aspoň vlastní houby, které jsme si nasušili. Prostě nakonec to byla taková Unijní-bramboračka.
Zmínil jste vaši chalupu, v kuloárech se šeptá, že jde o nějakou úžasnou historickou roubenku…
Ano, před čtyřmi lety jsme s Michalem objevili na úžasném místě nedaleko Máchova jezera, nádhernou roubenku z roku 1803, ve skvělém stavu s přilehlou zahradou. Úplně jsme se do toho místa zamilovali a zásadně jsme změnili náš životní styl. Hospodaříme, sejeme, sázíme, sečeme trávník, sekáme dřevo, teď nedávno jsem u sebe objevil také velkou zálibu v pěstování růži, prostě je nám tam skvěle. Unikli jsme z chaosu velkoměsta.
záliba v pěstování růži
Moc si vás neumím představit s motykou a hráběmi…
A to byste se divila. A nejen s motykou, třeba i se sekerou, když štípu dřevo. To je ta nejlepší posilovna. Ostatně všechny ty umělé přístroje v posilovnách nahrazují klasické zemědělské nářadí. Proč bych měl zvedat činky, když můžu sekat dřevo nebo hrabat trávu? Kdo má hospodářství, nepotřebuje posilovnu, stejně je to všechno uměle vytvořené.
Pěstujete i ovoce a zeleninu? A máte je rád?
Miluju jakoukoliv zeleninu! Hlavně syrovou. Kousek od chalupy máme koňskou farmu a tam si chodíme kupovat biozeleninu. Květák, brambory, kedlubny, ředkvičky, mrkev… snědl bych toho kila. Paradoxně nemusím tolik ovoce. Mandarinky stačí jen na Vánoce. Nemám rád ale takovou tu nezdravě dokonalou zeleninu, která se prodává v supermarketech. To přece není přirozené, aby třeba mrkev byla tak obrovská a měla tak bezchybný tvar. Naopak, správná mrkev je nepravidelná, sem tam křivá a hlavně voní.
Vaše příjmení Cibulka přímo vybízí k tomu, že vaši prapředci třeba pěstovali cibuli. Nepátral jste po tom?
No vidíte, na cibuli bych úplně zapomněl. Tu můžu jíst od rána do večera, v jakémkoliv stavu, a taky česnek, bez česneku ani ránu. A prapůvod jména? Nepátral jsem po tom, ale jak se říká: nomen omen. Něco na tom bude, protože všechno, co souvisí s cibulovinami, mě baví. Tedy nejen cibule jako taková. Dokážu si třeba docela dobře představit, že kdybych nedělal to, co dělám, tak bych si otevřel „Zahradnictví u Cibulky“ a živil se pěstováním a prodejem cibulovin.
případné Zahradnictví u Cibulky vtipně vystihl malíř Petr Urban
Když vám není dobře, máte třeba chlapskou nemoc „rýmičku“, sáhnete po tabletách nebo dáte na babské rady?
Nebudu říkat, že nesáhnu i po tabletce. Když je mi opravdu zle a mám třeba za chvíli moderovat, nebo mám prostě práci, která už nejde odvolat, vezmu i prášek, ale jinak se to snažím pokud možno kombinovat s přírodními léčivy. Třeba takový cibulový čaj s medem, ten dokáže zázraky. Anebo bylinky. Když jsme koupili chalupu, ani jsme nevěděli, že nám tam na zahradě rostou. Až sousedi nám řekli: „Vždyť vy tady máte meduňku, mátu, šalvěj.“ Tak už si je sázíme i do truhlíků a snažíme se rozeznávat jednotlivé druhy, na co která bylinka je.
Je těsně po Velikonocích, dodržujete velikonoční tradice?
Velikonoce miluju víc než Vánoce! Ta hektika a konzum, které vánoční svátky přináší, to opravdu nemusím. Zato Velikonoce, to jsou svátky jara, mám je spojené se znovuzrozením, všechno kvete, příroda se probouzí… Ve vesnici, kde máme tu chalupu, se tradice hodně dodržují. První rok jsme si říkali, že k nám nikdo nepřijde, nejsme ženské, aby nás vyšupali, ale tam se chodí po všech chalupách. Když pak přišli koledníci, nic jsme neměli a snášeli jsme z kuchyně, co jsme našli. Nějak hodně po poledni přišel ještě jeden kluk a já říkám Michalovi: „Co mu dáme? Už tam nic není, zkus ještě něco najít.“ On mu pak něco dával a kluk se tvářil velice nespokojeně. Michal mu dal totiž bramborové knedlíky v prášku, nic jiného už jsme neměli. Od té doby jsme ale na koledníky zásobeni. Na děti i na chlapy, kteří chodí po nich.
V dubnu už většina lidí také plánuje, kam v létě na dovolenou. Máte už s Michalem nějaký plán a shodnete se?
Naprosto, stoprocentně se shodneme. Deset let jsme rok co rok jezdili na stejné místo na Ibizu, kterou jsme milovali a milujeme do dneška, ale zjistili jsme jednu věc. Člověk jak má tu chalupu, od jara to tam opečovává, piplá se s tím, sází, hnojí, tak potom ve chvíli, kdy to všechno kvete a plodí, kdy je to tam nejhezčí, tak zmizí na dovolenou. Na naší poslední dovolené na Ibize jsme tak jednou seděli na pláži, bylo to nádherné, ale my jsme si v tu chvíli pomysleli: „Jak to teď musí být krásné u nás doma, na chalupě.“ Takže s dovolenou máme jasno.
Vizitka
- Aleš Cibulka se narodil 25. března 1977 v Sokolově
- Dětství prožil v Chodově u Karlových Varů
- Po gymnáziu studoval VOŠ hereckou a moderátorskou v Praze
- V roce 1997 se poprvé objevil ve Snídani s Novou
- Později přešel do České televize, kde uváděl několik pořadů a zábavných soutěží: Baťoh, Volejte učiteli, Dobré ráno s ČT, POKR, pořad O češtině
- Šest let moderoval v Českém rozhlase pořad Host do domu
- Od roku 2004 moderuje v Divadle U hasičů rozhlasový pořad Tobogan
- V TV Barrandov má pořad Sejdeme se na Cibulce
- Je autorem několika knih o filmových hvězdách první republiky
- Vydal již několik úspěšných kalendářů pto pamětníky
- Sedmnáctým rokem žije s přítelem, hercem Michalem Jagelkou, roku 2007 uzavřeli registrované partnerství
Text: Saša Stušková
Poskytnuté fotografie: archiv Aleše Cibulk, obrázek: kreslíř Petr Urban