Herečka a moderátorka zastává zdravý životní styl. Učí ho i obě své dcery.
Vy, když s někým mluvíte, tak se na člověka usmíváte a jste k němu laskavá. Máte zřejmě ráda lidi…
To jste odhadla dobře, protože lidi mám opravdu ráda. A není to jen fráze. Je to dáno i hereckou profesí, ke které lidi potřebuju, protože hraju pro ně. Lidi mě nabíjí energií. Samozřejmě, někdy se najdou i tací, kteří mi tu energii berou, ale těm se už pokud možno vyhýbám. Snažím se pohybovat v takové společnosti, kde je mi fajn a kde se cítím dobře.
Kdo vám naposledy tu energii vzal, nebo naopak dal?
Náhodně uvedu ten lepší případ, kdo mi ji dal. Začátkem roku jsme hráli v Prostějově představení Dáma s kaméliemi, kde ztvárňuju roli Markéty Gautierové. Krátce na to jsem byla pozvaná do rozhlasového pořadu Mikrofórum, který uvádí Vlastimil Harapes. Bylo to živé vysílání, takže během našeho povídání volali posluchači s různými dotazy a postřehy. A zavolala i jedna devadesátiletá paní, že byla právě na tom představení a moc se jí líbilo. Velmi mě to potěšilo, protože oproti původní verzi je ta hra pojatá hodně expresivně. Přesto to tu paní, o dvě generace starší, zaujalo a líbila jsem se jí. Takhle na dálku mi poslala další energii.
S Jiřím Vojtou ve hře Dáma s kaméliemi (2014)
Radost vám určitě dělají i vaše dvě holčičky, Valentýnka a Mája. Obě už chodí do školy?
Obě jsou hlavní náplní mého života a všechno se točí právě kolem nich. Mladší Mája do školy teprve půjde, protože se narodila až na konci srpna, tak jsme jí dali odklad. Hodně jsem zvažovala, jestli jí poslat do školy už čerstvě v šesti nebo až v sedmi letech. Nakonec jsem ráda, že jsem se přiklonila k té druhé variantě, protože půjde do školy daleko vyzrálejší a o to víc se těší. O ten rok dřív by byla ještě nejistá a vystrašená. Dopřáli jsme jí ještě trochu volnosti, hravé fantazie a dětské bezstarostnosti.
V pohádce Čertova nevěsta (2011) s mladší dcerou Májou
A co Valentýnka?
Valentýnka už od šesté třídy studuje svoji vytouženou školu, taneční konzervatoř, a to i přes moje počáteční smíšené pocity. Ale historie se opakuje. Nad její volbou jsem se v podstatě zarazila stejně jako kdysi moji rodiče, když jsem jim oznámila, že chci na hudebně dramatickou konzervatoř. I když já jsem tehdy byla o tři roky starší. Řekla jsem ale Valentýnce přesně to samé, co mi tehdy řekl můj tatínek: „Vájo, dobře, když se tam dostaneš, je to tvoje volba, když se tam nedostaneš, půjdeš jinou cestou.“ A ona se tam dostala a je šťastná.
Na taneční konzervatoři má alespoň hodně pohybu. Nesedí doma u počítače jako spousta dnešních dětí…
Pohybu má opravdu dost, včetně učení ho mají každý den čtyři hodiny. Je to pro všechny často náročné, na druhou stranu, ta škola má jednu velikánskou výhodu, že ve věku, kdy se děti často cítí bezprizorní, nemají žádné zájmy, začnou blbnout, chytat se různých part, tak tady na to nemají čas.
Jsou ctižádostivé a mají cíl.
Přesně tak. Mají pocit určité ctižádosti, musí si vypěstovat pevnou vůli a hlavně mají také nějaký režim a řád. A ten je myslím pro děti hodně důležitý. I přesto, že svobodu mám ráda, nejsem zastáncem typu americké výchovy, kdy má dítě naprosto ve všem svůj hlas a všechno se točí kolem něj. Na druhou stranu vzájemná komunikace s dětmi je velmi důležitá. Když se například všichni společně, ještě i s mojí maminkou sejdeme, pusu snad ani nezavřeme…
Jaké zájmy jste měla jako malá vy?
Díky tomu, že jsme měli před domem Lidovou školu umění, tak hodně všestranné. Bylo úžasné přijít domů, hodit tašku do kouta a letět do „lidušky“ obejít všechny ty třídy. Rodiče mě nikdy do ničeho nenutili, a pokud to bylo hravou formou, všechno mě bavilo. Chodila jsem na výtvarný kroužek, na taneční gymnastiku, do Kühnova pěveckého sboru, a také na piano. Nejradši jsem si skládala svoje vlastní písničky, preludovala a zpívala u toho.
Máte velmi hezký vztah nejen s dcerami, ale i se svými rodiči. Pociťujete u sebe, v dobrém slova smyslu důsledek jejich výchovy, který sama uplatňujete?
Odmalička jsem byla vedena k určité skromnosti, pokoře a zodpovědnosti, a to se snažím přenášet i na svoje děti. Není to jednoduché, protože v dnešní době, přející aroganci a takovému tomu mávnutí rukou nad vším, se pokora a úcta moc nenosí. Snažím se, aby si mé děti zachovaly určitou skromnost a nepropadly tomu šílenému komerčnímu a materialistickému útoku, ve kterém žijeme. I v tomhle mají moji rodiče na mé děti dobrý vliv. Někdy se chovám ke svým dcerám stejně, jako se oni chovali ke mně. Ale myslím, že se nemám za co stydět, a jestli se to někomu nelíbí, je to jeho problém, já jiná nebudu.
.jpg)
s maminkou a dcerami Valentýnkou a Májou
Po kom máte tak skvělou postavu, po mamince?
Děkuji za kompliment. Řekla bych, že ano, že to mám v genech po mamince i po tátovi. U nás v rodině jsme nikdo obezitou ani otylostí netrpěli, a když se ohlédnu zpátky, a přenesla bych to na dnešní zdravý styl stravování, tak jsme vždycky i zdravě jedli. I když to neznamená, že bychom nejedli maso nebo omáčky, ale převažovala spíš lehčí jídla.
Co máte k jídlu nejraději vy?
Budete se divit, ale já miluju dršťkovou polívku, tu neodmítnu nikdy. A stejně tak mám ráda českou svíčkovou, nebo „obyčejné“ brambory s máslem a tvarohem, s pažitkou a k tomu sklenici kyselého mléka. V poslední době také často vyhledávám čínská jídla, třeba smažené nudle s dobrou zeleninou nebo s krevetami. A paradoxně jsem i hodně na sladké. Tabulku čokolády slupnu bez výčitek. Vlastně si uvědomuju, že mám velké štěstí, že jsem nikdy nic drastického pro svoji postavu nemusela dělat.
Nikdy jste se nepropadla trendu tělocvičen a posiloven?
Ale ano, taky jsem měla období, kdy jsem chodila cvičit. Ale od té doby, co se mi narodily děti, a vedle toho mám divadlo, tak si váhu opravdu už jen udržuju. Vlastně dá se říct, že moje hraní v divadle mi to sportování tak trochu supluje. Jednak běhám po jevišti, a když hraju například v divadle Hybernia, tak tam mám šatnu ve třetím patře bez výtahu. A když máte dvě představení za den, tak ty schody vám takovou hodinu v posilovně dají. Na zpevnění zadku nejlepší, co může být. Jinak si ale myslím, že je důležité, aby člověk dělal i nějaký sport, a to nejen kvůli udržení postavy, ale také k udržení určité rovnováhy v psychice.
Vy provozujete nějaké sporty?
Ráda jezdím na hory, takže lyžuju, ale úplně nejraději mám plavání. Plavu dlouho a ráda, a nejlépe ve volném prostranství, kde nejsem omezena hranicí bazénu nebo ostatními plavci. Proto miluju moře. A když se řekne, že je člověk svobodný, tak já se tak cítím právě v moři, kde mám kolem sebe volnost. Plavání je pro mě nejmilejším sportem a podle mě je pro člověka také nejpřirozenější. Posiluje všechny svaly v těle, člověk se cítí uvolněný a zpevněný.
Přenesme se od moře k vašemu hraní. Dlouho jste byla spojována s rolemi princezen, a najednou jste se v seriálu Doktoři z počátků objevila v roli alkoholičky. To bylo pro diváka velké překvapení…
Vidíte, a pro mě ani ne… Když jsem nedávno něco vypisovala, zjistila jsem, že moje role jsou opravdu různorodé. Jenže tím, že pohádky se opakují nejčastěji, tak mě mají lidé zafixovanou jako romantickou bytost. Ale třeba v divadle jsem si prožila spoustu různých postav, přes romantické, komediální až po tragikomické, i jednu velmi negativní. Na druhou stranu, kdybych měla hrát jen kladné postavy, tak jako herečku by mě to asi nenaplňovalo. Jinak v roli Marty z Počátků stále pokračuju, ale už bez alkoholických excesů.
v roli královny v pohádce Čertova nevěsta (2011)
v roli Marty v TV seriálu Doktoři z počátků (2013)
Proč podle vás ženy začnou pít, co je k tomu vede?
Spousta důvodů. Může to začít nevinným popíjením pro dobrou náladu, kde potom při prvním průšvihu ta dobrá nálada supluje lék, můžou začít pít ze smutku, ze strachu ze samoty, ze stresu. Já osobně třeba můžu pít jenom v malé míře, mně alkohol nedělá dobře. Takže kdybych já začala pít, budu brzy mrtvá, protože můj organismus není na alkohol stavěný. Okamžitě se ozve žaludek, žlučník…
Taková kontrolka…
Přesně, taková kontrolka, za kterou jsem ráda. Takže když se pak objeví v bulváru titulek: „Z princezny alkoholička“, člověk se tomu jenom zasměje. Na druhou stranu vím, že když tomu lidi jakoby uvěří, tak jsem tu roli zahrála věrohodně. Někteří diváci si jen neuvědomí, že filmová nebo seriálová postava nemusí prožívat to samé i v soukromí. Pomyslnou kontrolku mívám ale třeba i u spousty potravin, a ani to jídlo nemusím sníst. Jako bych měla v těle nějaký vnitřní rentgen. Taková intuice u mě funguje i při kontaktu s některými lidmi.
Za dveřmi už je jaro, těšíte se na něj?
Moc. Na jaře jsem se narodila, je to pro mě pokaždé začátek něčeho nového. Když jsem byla malá, tak jsem třeba neměla ráda podzim nebo zimu, dnes už mám ráda všechna období. Možná je to tím, že se člověk dostane do určité fáze života, kdy si začíná více věcí vážit, začíná si je více uvědomovat. Kdyby se teď, v téhle fázi, zastavil čas, bylo by to fajn, ale vím, že to nejde. Nechtěla bych se vracet zpátky, to vůbec ne. Ale chtěla bych, aby se to, co bude, alespoň trochu zpomalilo. Čas nějak rychle letí.
A proto bychom si v něm měli umět najít to hezké…
Ano, to bychom měli. Já třeba ráda chodím na procházky. To už se zřejmě hlásí věk, protože když prý člověk začne mít rád procházky nebo zahrádku, tak se něco děje. Já jsem ale vždycky měla ráda přírodu, i když spíš to bylo přes nějakou zábavu nebo kamarády. Ovšem chtě nechtě, pravdou je, že člověk začne být civilizací časem unavený a začne utíkat k duchovnějšímu způsobu života, včetně návratu do přírody. I já čerpám čím dál víc energie z určitých zážitků, situací, vjemů, vůní, a třeba i z úplně drobných a obyčejných věcí, prostě ze všeho pozitivního, co život nabízí.
.jpg)
Vizitka
• Sabina Laurinová se narodila se 8. 4. 1972 v Praze
• V roce 1991 absolvovala pražskou konzervatoř
• Hostovala v Divadle na Starém Městě, v Národním divadle,
v divadle Semafor a v divadle Bez zábradlí
• 16 let byla v angažmá v divadle ABC
• Hrála v řadě filmů, seriálů a pohádek
• Dvakrát byla nominována na Cenu Fr. Filipovského za dabing
• Moderovala hudební soutěž DO-RE-MI a pořad Mladší o pár let
• Hrála v pražských divadlech Kalich a Broadway
• V současnosti vystupuje v divadle Palace a v divadle Hybernia
• Za roli v Dámě s kaméliemi se dostala do užší nominace na Thálii
• Na podzim ji čeká hlavní role ve Višňovém sadu
• Má dvě děti, sedmnáctiletou Valentýnku a desetiletou Máju
text: Saša Stušková
Poskytnuté fotografie: Jiří Hurt, Ivo Mickal, Marie Votavová, Jana Pertáková a archiv Sabiny Laurinové