Usměvavá herečka miluje zimní sporty. Prozradila nám také, jak se zbavila svých kil navíc.
Široké veřejnosti jste známá ze seriálu Ordinace v Růžové zahradě, kde jste hrála téměř devět let zdravotní sestřičku Mirku. Nemrzí vás, že tvůrci už vaši roli ukončili?
Jen bych upřesnila, že seriálu jsem nebyla devět let v kuse, ale s přestávkami. Když se Ordinace I. měnila na Ordinaci II., tak jsem měla téměř dvouletou pauzu. A jestli mě mrzí ukončení? To asi není otázka přímo na mě. Samozřejmě mě mrzí, že už se nebudu setkávat s hereckými kolegy, s lidmi od filmového štábu, protože za ty roky mezi námi vzniklo nějaké přátelství, byli jsme jako jedna velká rodina. Ale sestřička Mirka šla za svým štěstím a já jí to přeju. Nelze zůstat deset, dvacet let na jednom místě. Ta seriálová nálepka je velká. Je čas posunout se dál.
Došla Mirka alias Kristýna Kociánová za štěstím?
Abych byla upřímná, mám teď období, že jsem se ocitla na jakémsi životním rozhraní. Co teď, co dál? Vlastně v jednu chvíli jsem skončila v seriálu i v angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové. Jsem na volné noze, hledám a věřím. Mým velkým snem je zahrát si v nějakém filmu. Tak třeba se mi ten sen splní.
sestřička Mirka šla za štěstím
Přeju vám to. Pojďme ale ještě krátce vzpomenout na sestřičku Mirku. Vašim seriálovým parterem byl Petr Rychlý, který hraje doktora Mázla už od samého počátku. Jak se vám s ním hrálo?
Skvěle. Když jsem v seriálu začínala, byla jsem úplný kandrdas. S Petrem jsem zažila dokonce i úplně první pusu před kamerou a dodnes si pamatuju, jak jsem před tou scénou byla strašně nervózní. On to logicky vycítil a pomohl mi, udělal z toho legraci. Vlastně mi pomáhal už od začátku, a nejenom mně, i ostatním mladým hercům. Petr Rychlý byl takovým naším rádcem a učitelem, jak učí na konzervatoři, tak to prostě umí. Moc si ho vážím. V souvislosti s tím je taky zajímavé, že on mě vlastně v roli Čestmíra Mázla, do kterého jsem byla v seriálu zamilovaná, přivítal, a v závěru mi i zamával. Kruh se uzavřel.
.jpg)
sestřička Mirka a doktor Mázl (Petr Rychlý)
Při tom přivítání si vás diváci vybaví jako baculku v pruhovaných podkolenkách. Dnes máte očividně pár kilo dolů a sluší vám to. Jak jste toho docílila?
Dlouhou dobu jsem tvrdila, že je to v hlavě, než mi vlastně došlo, že je to v duši. Já nikdy nebudu nějak vychrtlá, nejsem na to ten typ, a jsem za to i ráda. Ale samozřejmě jako každá mladá holka jsem trpěla tím, že mám kila navíc a chtěla jsem je shodit. Chodila jsem různě do posiloven, cvičila jsem, držela diety, dostala jsem se až do jakéhosi psychosvěta, až mi moje dobrá kamarádka řekla: „Už se zklidni, nemluvíš o ničem jiném, než o hubnutí.“ Zamyslela jsem se nad tím a začala se sebou pracovat vnitřně. Pak do toho přišla láska, a když máte lásku, neřešíte jenom to, jak vypadáte.
Šlo to najednou samo, přirozeně.
Kristýnce to sluší i bez brýlí
Pořád nosíte proužkované podkolenky?
V seriálu už jsem je pak nenosila, ale je pravda, že v soukromí je nosím. Obzvlášť v zimě, to jsem na teplé podkolenky zvyklá.
a ještě jednou sestřička Mirka
Vy prý máte ráda zimu?
Mám, ale nesmí být zas nějak extra dlouhá. A samozřejmě ideální je, když je bílá, protože mám ráda sníh a miluju zimní sporty. Troufám si říct, že dobře lyžuju a taky ráda bruslím. Na zimní stadiony moc nechodím, mám radši zamrzlý rybník, a taky sáňkuji. Dřív jsem hodně jezdívala na Pustevny, odkud pocházím, a to jsme třeba s taťkou vyjeli lanovkou nahoru a dolů jsme sjeli po sáňkách. Mám prostě ráda hory a sníh, to k zimě patří. Škoda, že se bílá zima nedrží i ve městech. Ta pravá zima jakoby už není.
Když je a vy promrznete, čím se zahřejete?
Záleží na podmínkách a okolnostech. Nejvíc samozřejmě zahřeje lidské teplo - v mém případě můj partner. Ale to je taky úděl toho zhubnutí, že mně je teď zima pořád. Když jsem byla oplácaná, tak mi nebývala. Aspoň v tomhle směru to mají baculky lepší. No a pak si taky dám výjimečně nějaký punč, to hlavně na horách, k těm to patří, a doma piju čaje, klasika. Ty vždycky zahřejí.
... zahřát se dá i pohybem / Kristýna Kociánová v divadelní inscenaci Žárlivost, Kliceprovo divadlo Hradec Králové
Pijete i bylinkové čaje?
Ano a někdy mě mrzí, že nebydlím na vesnici. Líbilo by se mi pěstovat bylinky, vlastně je to takový můj sen, mít jednou zahrádku plnou bylinek.
Která by tam byla nejvíc?
Miluji třezalku. O této bylince se říká, že je kouzelná a má magické účinky. Pravdou je, že pomáhá zlepšit náladu, a když mám nějaké náročnější období, ať už fyzické nebo psychické, tak si ji nasadím a používám ji. Pak mám samozřejmě ráda čaj z heřmánku a meduňky, která zase naopak uklidňuje. Výborný je také čaj z kořene zázvoru a máty - ten zahřeje a ještě nádherně voní.
Narodila jste se ve znamení ryb, tito lidé životem proplouvají. Zřídkakdy se ocitnou ve stojaté vodě. Kam až byste chtěla doplout?
Tak teď zrovna si myslím, že stojím. I když u mě se to tak různě mění. Na jednu stranu bych moc ráda cestovala, láká mě Tibet, Indie, Bali nebo Nový Zéland, na druhou stranu si neumím představit, že bych se jen tak sebrala a na půl roku, na měsíc, na dva, se někam vydala. Jen tak, s baťohem na zádech. Jsem spíš kapr, který je rád v tom svém českém rybníku.
A kdyby přišla filmová nabídka ze zahraničí?
Tak to bych z toho rybníku na to moře asi vyplula, a pokud by mě po cestě neslupli dravé ryby, zase bych se po čase vrátila.
Klicperovo divadlo v Hradci Králové / Impresário ze Smyrny
Zmínila jste, že byste ráda navštívila Tibet, Indii… Většina lidí touží po západu, po Americe.
To já ani ne, Ameriku nemusím. Vždycky mi byl bližší východ, tamní kultura, způsob žití. Nějak k tomu víc inklinuji, ani nevím proč, nedokážu to vysvětlit. Ale jiná otázka je, kdyby mi teď někdo nabídl letenku do Tibetu, jestli bych skutečně letěla. Ale asi ano.
Je vám blízká východní kultura, způsob žití, takže třeba i čínská medicína?
To rozhodně! Mám ji ráda a uznávám ji. Nejsem sice žádný odborník, ale určitě je mi blízká například myšlenka, kterou nalezneme právě v čínské medicíně, že podstatné je hledat příčinu onemocnění, ne až její důsledky, jako to dělá klasická medicína. I když nic proti dnešní medicíně, klobouk dolů. Navíc moje sestra je lékařka a její práci obdivuji, ale ideální by bylo to skloubit dohromady. Vlastně z toho pramení i to, co jsem říkala na začátku, že jsem na sobě začala pracovat vnitřně. Já nejsem ani ten typ, který hned při sebemenší bolesti užívá pilulky. To už musí být, abych nějakou slupla. Snažím se co nejvíce vyhýbat chemikáliím.
Spousta chemikálií je obsažena i v dnešních potravinách…
Bohužel, to je smutná pravda. Ale to bychom nemohli jíst vůbec nic. Jde jen o to, vědět jak a co jíst, případně nejíst. Já jsem například nedávno ze svého jídelníčku úplně vyřadila světlé pečivo. Ze začátku jsem si to nedokázala představit, ale pak jsem si řekla: „Hele, pojď to zkusit, jestli to zvládneš bez toho chleba a rohlíku.“ A jde to. Nevím, nakolik je dobré úplně vynechat lepek, ale mám pocit, že od té doby se cítím líp. Co si ale nedokážu představit, že bych měla zrušit, to jsou těstoviny. Ty mám ráda na všechny způsoby.
Kupujete bio potraviny?
To je těžká otázka. Co jsou to bio potraviny? Nakolik máme jistotu, že to, co vidíme krásně zabalené v obchodech, není jen chytrý reklamní tah? Mám ale zkušenosti, že co jsem zatím koupila ve Zdravé výživě, to mi nejen chutnalo, ale bylo to zdravé a kvalitní. I když tady se znovu dostávám ke své vysněné zahrádce, úplně nejlepší by bylo, kdyby každý z nás měl možnost si vypěstovat své vlastní produkty. A celý svět by byla jedna velká zahrada. Krásná utopie, viďte?
Vizitka
- Kristýna Kociánová se narodila se 11. března 1985 v Kopřivnici
- Vystudovala hudebně dramatický obor na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, poté nastoupila do ostravského divadla Petra Bezruče na roční stipendium.
- V letech 2005 – 2014 byla v angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové
- ve stejné době účinkovala v Ordinaci v Růžové zahradě, v roli sestřičky Mirky
- Kromě toho hrála v televizním filmu Trosečníci a v seriálech Proč bychom se netopili, Ententýky a Helena.
- Věnuje se také moderování, před lety moderovala i Snídani s Novou
- V současnosti je na volné noze
- Bydlí se svým přítelem v Hradci Králové
Text: Saša Stušková
Poskytnuté fotografie: Jakub Pastyřík, archiv Klicperova divadla v Hradci Králové a nova.cz